O lékaři

Můj příběh

K plastické chirurgii jsem se propracoval postupně. Otec byl lékař internista a na rozdíl od jiných mých vrstevníků mě na medicínu nenutil, naopak když jsem se pro tuto dráhu sám rozhodl, ukázal mi spíše ty stinné stánky této profese – hodiny strávené v nemocnici o službách, bezesné noci strávené s pacienty, nutnost soustavného vzdělávání a též i to, že občas si člověk nosí starosti o své pacienty domů.  Po absolvování FVL UK v Praze jsem nastoupil na chirurgickou kliniku Pod Petřínem, kde jsem potkal pana Docenta Vrabce. Byl to právě on, kdo mi ukázal jak krásný, zajímavý a kreativní je obor plastická chirurgie. Navíc jsem v tomto oboru mohl uplatnit některé svoje tvůrčí vlastnosti, které jsem zřejmě zdědil po matce – výtvarnici. Tak jsem ve svém hledání, čím budu, postupně dospěl mezi ty šťastlivce, pro které je jejich práce zároveň koníčkem i zábavou.

Dalším mým osudovým štěstím bylo, že po revoluci se mi podařilo odjet do Austrálie, kde jsem jako plastický chirurg po tříměsíční zkušební době mohl pracovat nejprve v městské a druhý rok i ve fakultní nemocnici. Byla to pro mě obrovská životní a profesní zkušenost. Byl jsem sám sebou překvapen, jak hluboce mé myšlení ovlivnila předrevoluční doba, a jak nesnadné je korigovat některé zajeté koleje a názory.  Dále to pro mě byl poprvé pocit zadostiučinění, že slušnost a poctivost jsou vlastnosti, které nejsou v této společnosti zaměňovány s blbostí a mají svou pravou hodnotu.  Tímto děkuji svým rodičům, že mě k těmto hodnotám vedli. Profesně jsem tam dostal obrovskou šanci získat mnoho zkušeností ve svém oboru. Velkou výhodou bylo množství konzultantů (starších kolegů na úrovni primáře) se kterými jsem mohl pracovat a jejichž jediným kritériem pro předávání zkušeností kromě slušnosti bylo i to, jestli je člověk vzdělatelný nebo ne.

Poté jsem uspěl v konkurzu a získal místo plastického chirurga v prestižním St. Anrews Centre for Plastic Surgery, Billericay v Anglii, kde jsem strávil další naplněný rok mého života. Po lidské stránce jsem po otevřených, přátelských a pohodových Australanech poznal i zvyky staré dobré a trochu sucharské Anglie. V obou zemích jsem potkal i mnoho emigrantů, z nichž někteří se mi stali celoživotními přáteli. Chvílemi to byla realita jako vystřižená z Remarkovských románů.

V roce 1995 jsem  pak  emigroval zpátky domů do Prahy, kde jsem nastoupil v ÚVN Praha. Tam jsem se celých 15 let naplno věnoval rekonstrukční chirurgii a chirurgii ruky. Současně jsem měl to štěstí, že jsem dostal šanci jako odborný asistent  1. LF UK a mohl tak předávat své zkušenosti medikům na Klinice Plastické chirurgie FN Bulovka, kde působím do teď. Od roku 1995 se též intenzivně věnuji estetické chirurgii v rámci své privátní praxe. Takže celkem hned 3 zaměstnání naráz….  Byla to workoholická léta mého života vrchovatě naplněná prací, která mi přinášela radost.  Mezi stinné stránky této životní etapy však patří to, že jsem opravdu všechen svůj čas věnoval pacientům a nedotáhl další vědecký růst a též se mi rozpadlo manželství.  V současnosti estetická medicína tvoří převážnou část mé práce a chirurgie ruky, hlavně Dupuytrenova nemoc, se stala spíš koníčkem.

Mezi tím vším životaběhem  jsem si ještě jednou na pár let každých 14 dní  pracovně „odskočil“ do Anglie a Irska, kde už to bylo o estetické medicíně pouze.  Ve srovnání s minulým pobytem v Anglii jsem se stal očitým svědkem globalizace již tak kosmopolitního Londýna a navrch jsem kromě plastické chirurgie studoval kořeny keltské kultury přímo v Dublinu. Současné Irsko –  to je přátelská a zároveň drsná mentalita, stejně jako jejich země u Golfského proudu.

Nyní jsou chvíle, kdy se cítím jako emigrant ve vlastní zemi, a mrzí mě, že nedokážeme zvrátit historicky danou mentalitu a zlozvyky našeho národa. Asi jsem málo trpělivý. Doufám, že globalizace tomu trochu pomůže, i když prozatím přináší více negativ typu konzumního způsobu života a podobně.

Ale abych jen nekritizoval, na druhé straně jsme národem, který může být právem hrdý například na svou kulturu. Myslím, že kterýkoliv český film trumfne americké braky a to na celé čáře. A tak dál a dál. Co teprve Dvořákova New Word symphony. Je na každém z nás jaké hodnoty uznáváme a jak svůj život prožijem.

Třeba já jsem moc rád, když někomu zlepším kvalitu života dobře indikovanou a úspěšně provedenou operací.