Přijetí státního tajemníka pro evropské záležitosti Rumunska Bogdana Manoiu předsedou výboru pro záležitosti EU Luďkem Sefzigem za účasti místopředsedy výboru Miroslava Krejči a člena výboru Josefa Táborského.

I já jako jeden z mnohých jsem před časem pod dojmem z poslední volby prezidenta ČR podlehl vábení přímé volby hlavy státu. Postupem času ale došlo k vystřízlivění, a to hned z několika důvodů:

1. Ostudná fraška doprovázející volbu prezidenta v roce 2008 nebyla zapříčiněna způsobem této volby daným doposud naší Ústavou, ale chováním řady zákonodárců, kteří nebyli schopni mít svůj vlastní názor a nechali se zmanipulovat. Takže tady si musí sáhnout do svědomí především ti, kteří se toho účastnili a kterých se to týká. Přímá volba v kontextu té volby předchozí na mě působí tedy spíše jako alibismus, jak přenést opticky zodpovědnost za volbu hlavy státu na někoho jiného, když už to Parlament v tehdejším složení nezvládl.
2. Přímá volba prezidenta občany České republiky bude mít nyní svůj protipól též v jeho odvolatelnosti, ale již ne těmi, kteří jej zvolili. Ale dokáže si někdo představit, jak bude reálně funkční model založený na shodě v souhlasu Sněmovny, žalobě Senátu a rozhodnutí Ústavního soudu na základě vlastizrady a hrubého porušení Ústavy? A je podmínění zastavení trestního stíhání prezidentem republiky na základě souhlasu vlády natolik významné? Kde jsou tedy ony skutečné kompenzace za to, že Parlament rezignuje na jednu ze svých výsostných pravomocí? Zavedení přímé volby prezidenta bez rozumného vybalancování bude dalším oslabením především Senátu, takže přibude argument k jeho zrušení. Kvůli čemu tedy vlastně otevíráme Ústavu?
3. Kdo nejvíce občany v přímé volbě osloví? Pravděpodobně ten, kdo bude mít na své straně média či tolik peněz, aby si tato média koupil. Takže v případě přímé volby prezidenta budou těmi hlavními hráči spíše média, nikoliv samotní občané. Manipulovatelnosti veřejnosti prostřednictvím médií jsme každodenními svědky a účastníky. Když už nedokážeme zajistit všem „chléb“, nadělíme si tedy alespoň „hry“, abychom v euforii z přímé volby zapomněli na problémy, kterým musí naše společnost čelit. Už se „těším“ na tu novou reality-show. Není to tedy všechno spíše populismus, než nějaká reálná potřeba a cesta, jak napravit nešvary v naší společnosti? Proč namísto přímé volby prezidenta nemáme odvahu třeba konečně zavést obecné referendum?
4. Na kolik přijde přímá volba daňové poplatníky v době, kdy dochází všude ke škrtům v oblastech, které jsou pro každého jednotlivce asi důležitější než to, jakou cestou se dostane na Hrad nový prezident. Prezident, který stejně nebude schopen splnit svým voličům jejich přání a tužby. Neměli bychom se spíše soustředit na to, jak a koho vybíráme na radnice, na hejtmanství, do obou komor Parlamentu? Tedy tam, kde se pak skutečně o tom, jak žijeme a budeme žít, rozhoduje? Neměli bychom se raději soustředit na očistu justice a policie? Abychom konečně mohli začít mít pocit, že žijeme v právním státě? Tady já vidím skutečné problémy, ne ve volbě hlavy státu.

Samozřejmě, že si i já dokáži za určitých podmínek představit přímou volbu prezidenta – nejsem zase takový dogmatik a zatvrzelec. Změna pravomocí prezidenta je již daná politickými dohodami v dolní komoře Parlamentu a promítnuta do návrhu, kterým se teď bude zabývat Senát. Jejich změna vrácením tohoto ústavního zákonu Sněmovně s pozměňovacími návrhy je problematická. Takže Senát bude rozhodovat ANO – NE.

Těmi dalšími podmínkami pro mne by ale bylo alespoň částečné napravení vztahů mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. A to především v tom, že by se Poslanecká sněmovna musela v reálném čase zabývat každým senátním návrhem, že by již nebylo tak snadné přehlasovat zamítavé či pozměňující stanovisko Senátu a pak v tom, že Senát bude mít delší lhůtu k projednání legislativních návrhů postoupených Poslaneckou sněmovnou. Takže změny jak v Ústavě ČR, tak i v jednacích řádech obou komor Parlamentu, případně znovuotevřením tzv. „stykového zákona“.

Ano, na to lze argumentovat, že není dost dobře možné podmiňovat změny Ústavy změnami jednacích řádů či přijetím stykového zákona a že by se to určitě možná někdy nějak vyřešilo jinak. Já ale takovému případnému odloženému příslibu nevěřím. Bez skutečných garancí nápravy disproporcí mezi komorami Parlamentu a tím tedy alespoň částečného napravení deformovaných vztahů mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem je pro mne přímá volba prezidenta neakceptovatelná. Přestože si dokáži představit některé v médiích již zmiňovaných kandidátů, kterým bych i v případě přímé volby dal svůj občanský hlas.

Místopředsedkyně Senátu PČR A. Gajdůšková spolu s předsedou Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR L. Sefzigem, místopředsedou Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR M. Krejčou, členem Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR Z. Bestou a členem Výboru pro záležitosti EU Senátu PČR T. Grulichem se oficiálně setkala s ministrem pro Evropské záležitosti Turecké republiky panem Egemenem Bagisem. Hlavním tématem jednání se stala především perspektiva přistoupení Turecké republiky do EU a podpora členských států EU tomuto procesu.

Pracovní setkání předsedy Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR pana Luďka Sefziga a místopředsedy VEU pana Miroslava Krejči s ředitelem pro nepřímé daně a daňovou správu Generálního ředitelství pro daně Evropské komise pana Manfreda Bergmanna.

Jednání městského zastupitelstva ve čtvrtek 3. listopadu bylo asi nejbouřlivější ze všech jednání za dobu existence polistopadové samosprávy. Řada ožehavých témat přivedla do hlavního sálu Kulturního domu značné množství občanů, kteří se obvykle v takovém počtu zajímají o tuto sféru obecního života pouze při volbě starosty na začátku každého volebního období. Každý z bodů projednávaných na tomto zastupitelstvu měl a má svoji důležitost, pro mne osobně měly ale prioritu body pojednávající o velkých investičních záměrech přesahujících horizont jednoho volebního období. To znamená projekty, pro jejichž udržitelnost je zapotřebí co nejširší shoda – a nemyslím tím ani tak shodu mezi jednotlivými tábory a jedinci v zastupitelstvu, ale především shodu mezi největším počtem obyvatel města, protože oni budou těmi, kdo na tom něco vyzískají anebo naopak ztratí. Mezi takové projekty patřilo a patří komunitní centrum, plavecký stadion a parkovací dům. Ke všem těmto tématům jsem se již vyjadřoval před časem prostřednictvím tisku, ke dvou z nich jsem se pak jasně vyslovil i v rámci projednávání v zastupitelstvu. Přesto mi to nedá a ještě jednou se k tomu vracím. Možná i proto, že v médiích k tomu stále běží polemika a já nechci stát mimo.

Zastavení první – komunitní centrum
Přestože nakonec o tomto projektu nebylo hlasováno, zabral určitě nejvíc energie a času v rámci tohoto jednání zastupitelstva. Pro mě to byl především další z důkazů totálního selhání rady, která vzápětí po své kosmetické úpravě nebyla schopna k tomuto zaujmout jednotný názor. A to i přesto, že to byla právě Rada města, která svým neuváženým lednovým rozhodnutím bez řádného předchozího projednání a vysvětlení celou tuto kauzu vyrobila. Jak potom radní rozhodují ve věcech, kdy nejsou vystaveni tak intenzivnímu tlaku veřejnosti?
Možná by se mohlo zdát, že to alespoň skončilo plichtou a nikdo nevyhrál ani neprohrál. Domnívám se ale, že tato kauza má svého poraženého – a tím jsou obyvatelé sídliště Dukla. Stažení bodu bez hlasování (které si troufám odhadnout by vyznělo pro tento záměr negativně) umožňuje kdykoli tento nápad vrátit do hry (což ostatně bylo i upřímně konstatováno). A kdo bude za této situace zhodnocovat, či si dokonce pořizovat nemovitosti v této lokalitě? Kdo je bude moci nabízet za srovnatelných podmínek jako v jiných částech města? Divíme se pak, proč je v této lokalitě tak malý zájem o dotace na regeneraci obytných objektů? Takže nic, co by bylo možné škrtnout ze seznamu položek k vyřízení. Přitom problémy, které by mělo řešit ono komunitní centrum, jsou řešitelné i bez něho.

Zatavení druhé – plavecký stadion
Do určité míry by tato kauza mohla být docela úsměvná. Řada z těch, kteří v předchozích létech usilovně bránili rekonstrukci či vybudování nového provozu a nesou i faktickou zodpovědnost za havarijní stav tohoto zařízení, do kterého se roky efektivně neinvestovalo, nyní hlasitě křičí, jak je rychle zapotřebí něco udělat a že nelze otálet s výběrem optimálního řešení. Tím pak ale už ona úsměvnost končí.
Velká investice do naprosto nevhodného prostoru, která výrazně během své realizace zatíží široké okolí a díky níž přestane na čas anebo možná i trvale (po republice jsou přece desítky obdobných nedokončených projektů) mít okresní město možnost nabídnout svým občanům a návštěvníkům služby spojené s existencí plaveckého stadionu či jakéhokoli aquacentra, je obrovské riziko. Možná touha po přestřižení pásky při zahájení provozu bude ale dostatečně silný motiv, aby se to za jakoukoli cenu zrealizovalo a písečtí nemuseli začít zase jezdit s plavkami do Strakonic, jak tomu bylo dříve. Což směřuje k tomu, že určitě potřebujeme moderní aquacentrum i plavecký bazén. Jde ale o to jak, kde a za kolik se toho zhostíme.

Zastavení třetí – parkovací dům
Tak tady už zůstává rozum skutečně stát. Na kolik nás přijde jáma na náměstí, do které uklidíme pár aut? Kolik to přinese problémů v centru města? Občanům, podnikatelům, návštěvníkům města. Přitom by stačilo vybudovat několik podstatně levnějších (a možná i kapacitnějších) parkovišť a parkovacích domů po obvodě středu města tak, aby podchytily dopravu z vícero směrů. Na náměstí se přece bude stále jezdit jen tím úzkým hrdlem v Chelčického ulici a opět tudy zase ven. A kolik kdo bude ochoten zaplatit za ten luxus schovat si auto pod Velké náměstí?
Obdobný projekt na Bakalářích jsme celkem nedávno zavrhli pro jeho technickou náročnost a spornou ekonomickou efektivitu. Parking pod Velkým náměstím nebude jenom jáma, bude to přímo ukázkový tunel. Tunel na veřejné zdroje. Ale i to je možná někdy záměrem. Co kdybychom místo toho třeba dokončili Sladovnu? Anebo třeba něco udělali s objektem, který opustí z rozhodnutí zřizovatele Obchodní akademie. Centru města by to určitě prospělo víc. Anebo opravili rozbité chodníky a ulice, na které prý peníze nejsou. Tím bychom udělali zase určitě radost i těm, kdo na náměstí nemají potřebu jezdit autem a v klidu si tam dojdou, ale chodit a jezdit po městě mimo centrum jaksi potřebují.

Každý děláme nějaké pitomosti. Někdo vyjímečně, někdo častěji, někdo pořád. Je to lidské a do určité míry i pochopitelné, když při tom rozhodujeme jen o věcech osobních. Když ale neseme odpovědnost za věci veřejné, je to již na pováženou. A jak nazvat toho a ty, kdo vrší pitomost za pitomostí? Dovolím si tu drzost, anebo možná i luxus, že komunitní centrum na sídlišti Portyč, nové aquacentrum na místě starého plaveckého bazénu a podzemní parkoviště pod Velkým náměstím považuji za pitomosti. Asi se na mě budou někteří mračit, či se do mě nějak obují, ale to není již můj problém. Své jsem si řekl.

Vzpomínka na 17. listopad 1989 se v mém případě váže na působení na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Byl jsem tehdy ve funkci zástupce vedoucího katedry hydromeliorací a jelikož můj přímý šéf byl dlouhodobě po infarktu v pracovní neschopnosti, bylo na mě provést celý kolektiv naší katedry všemi těmi bouřlivými týdny a měsíci až do volby nového děkana fakulty a nového rektora ČVUT. Prošel jsem se studenty a ostatními všemi možnými shromážděními (Letná, Václavák a další) a byla to opravdu velice zvláštní a nadějemi naplněná doba. Dnes, když se rozhlédnu po komunální scéně, po regionu a jsem každodenně v přímém kontaktu i s centrální politickou scénou, kladu si otázku (a se mnou možná i celá řada dalších), proč a pro koho jsme tehdy na ulicích a náměstích cinkali klíči. A jestli bychom neměli znovu na ta náměstí a do těch ulic vyrazit a pokusit se o reparát.

O vyřešení svého vztahu k ČSSD uvažuji již od přelomu let 2008/2009. Byli to tehdy totiž i někteří exponenti jihočeské sociální demokracie, kteří po senátních volbách v říjnu 2008 zinscenovali mé odvolání z funkce rektora a následně propustili desítky dalších pracovníků Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, kterou jsem od roku 2006 budoval. Samotná sociální demokracie se pak nedokázala po celé tři roky k této kauze jakkoli postavit.

Postupem času k tomu přibyla názorová neshoda se současnou krajskou politickou reprezentací v některých (pro mě ale dosti klíčových) oblastech. Ať již se jedná o dokončení připravené rychlostní komunikace R4, řešení problémů v Národním parku Šumava, čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU prostřednictvím regionálního operačního programu Regionu soudržnosti NUTS II Jihozápad, optimalizaci školství či další témata.

Ale i dění na komunální scéně v Písku přispělo k mému názorovému odklonu. A to především nedodržováním volebního programu, neschopností vytvořit funkční koalici, neochotou efektivně komunikovat se zastupitelským a občanským okolím apod.

Proto jsem dospěl k názoru, že neuškodí načas si vytvořit od dění v ČSSD na místní a regionální úrovni určitý odstup. Požádal jsem tedy o přerušení svého členství v naději, že v tomto mezičase dokončí orgány Policie a příslušné soudy svá šetření kauzy VŠTE. Že příští rok 2012 přinese nového ducha a nové tváře do regionální politiky a že se komunální scénu v Písku podaří v dohledné době politicky i názorově stabilizovat.

Mé žádosti o přerušení členství ale nebylo vyhověno a proto jediné další řešení spatřuji v ukončení svého 14-ti letého členství v ČSSD. Bohužel i uvnitř této strany začaly nad myšlenkami a vizemi převažovat hlad po moci, klientelismus, přidělování trafik a další negativní znaky, tak typické pro naši současnou politickou scénu, která se stále více vzdaluje občanské společnosti.

Po anketě ke komunitnímu centru tu máme anketu k plaveckému stadionu či aquacentru. Obě kauzy mají tak trochu podobnou historii. Obě vznikly za „bývalých“ komunálních vlád a prošly si určitým vývojem. Komunitní centrum bylo od začátku součástí projektu regenerace sídliště Portyč. Vznik aquacentra byl navrhován dokonce již za předminulého vedení města. Tento tehdy opoziční návrh nezískal ale potřebnou podporu mezi koaličními zastupiteli. Bohužel se tak promarnila doba, kdy byl určitý boom v budování a financování těchto zařízení. Současný trend se ubírá spíše cestou klidnějších wellness provozů. Minulé vedení města (tak trochu v utajení) pak zadalo projekt na zbourání plaveckého stadionu a vybudování zcela nového aquacentra s podzemními garážemi. Nynější vedení města oba tyto záměry v podstatě převzalo a částečně modifikovalo. V případě komunitního centra bylo nejzásadnější to, že by nositelem tohoto projektu mělo být oproti původnímu záměru město a za pomoci dotace by na sídlišti Portyč vybudovalo a provozovalo toto zařízení s garancí udržitelnosti projektu. Veřejná anketa k tomuto záměru přišla ale bohužel pozdě a spíše jako zoufalá reakce na nevydařené představení Radou města ukvapeně přijatého rozhodnutí o vybudování komunitního centra veřejnosti. V případě další existence plaveckého stadionu či vzniku nového centra je postupováno již obezřetněji a veřejnost má možnost se vyjádřit k variantnímu řešení.

Rozhodování o dalším osudu plaveckého stadionu či novém aquacentru není a nebude jednoduché. Zapojení veřejnosti do tohoto procesu je samozřejmě správné a chvályhodné. Bohužel se ale veřejnost nemůže vyjádřit k tomu, jestli vůbec některou z předložených pěti variant chce, a zda vyhovuje i současné umístění plaveckého stadionu – v zátopové zóně a v dopravně špatně dostupné a stísněné lokalitě s nehomogenními základovými podmínkami a s vysokými nároky památkové péče. Zda by nebylo vhodnější tento investičně velice nákladný záměr (bez ohledu na variantu řešení) situovat do vhodnější lokality. A není jich v Písku tak málo. Máme tu areál po bývalé Fezovce, kde by nové aquacentrum bylo účelné kombinovat s garážovým domem (anebo i s tím „nešťastným“ komunitním centrem) a ušetřit tak nemalé prostředky a snadněji získat pro tento záměr privátní či evropské zdroje. Máme tu ale i rozvojovou lokalitu na Jihu, kde se tak trochu i se vznikem aquacentra kdysi též uvažovalo (a opět možná kombinace s garážovým domem, který zde byl již dokonce vyprojektován a připraven k realizaci soukromým investorem). A je tu i lokalita pod Lesnickou školou, kam se plánuje umístit víceúčelová sportovní hala (opět možná vhodná kombinace provozů). Jsou tu ale také bývalé nevyužívané průmyslové areály „Rourovny“ a Jitexu či Žižkova kasárna. Všechno to jsou lokality, kam by šlo nové aquacentrum určitě umístit snadněji v kombinaci s dalšími službami prakticky bez nějakých zvláštních komplikací (a samozřejmě s vyšší pravděpodobností možnosti zapojení privátních či dalších zdrojů).

Mně osobně se na každé z předložených variant něco líbí a něco nelíbí. Samozřejmě si uvědomuji, že do tak stísněného prostoru nelze umístit vše a v patřičných parametrech. To podstatné s čím ale nesouhlasím, je investování ať již do nákladné rekonstrukce plaveckého stadionu či dokonce do vybudování nového aquacentra právě v tak problematické lokalitě. Osobně by se mi líbila existence takovéhoto zařízení v dolní části Výstaviště mezi objektem Policie a areálem Sv. Trojice na současném asfaltovém parkovišti a části přilehlé zelené plochy. Nové zařízení by zde několik málo metrů od současného „plavečáku“ mohlo vzniknout současně s garážovým domem, případně i s dalšími „službami“, které v současné době v centru města chybí. Výstaviště by se tak stalo uceleným centrem sportovního a rekreačního vyžití. A rozhodně by toto řešení bylo méně investičně náročné, provozní ztráta takovéhoto zařízení by byla nižší než u všech navrhovaných variant. A hlavně by to neznamenalo to, že na určitou dobu (cca dva roky???) nebude v Písku vůbec možnost plavání.

Ale co se starým „plavečákem“? To je celkem jednoduché. Buď udržení provozu vlastními silami řádnou údržbou a nezbytnými investicemi do doby vybudování nového aquacentra. Anebo nabídnout provozovat „plavečák“ privátnímu subjektu s tím, že mu pak bude tento areál po spuštění nového zařízení odprodán. Tím by město ušetřilo za údržbu a nezbytné investice (když už jsme se o plavecký bazén starali tak, že je v havarijním stavu!!!), dotování provozu, demolici zařízení apod. A zároveň bychom vyřešili i tu klasickou Nerudovskou otázku „co s ním“. Stávající lokalita sice není vhodná pro aquaprovoz, ale s ohledem na blízkost centra města je určitě značně atraktivní. Tak proč jí zabít některou z navrhovaných pěti variant a nevyužít k něčemu jinému? A třeba i za peníze někoho jiného?

Venkovní bazén můžeme v každém z návrhů klidně oželet, v Písku a okolí je víc obdobných možností v přírodním prostředí. Samozřejmě bychom se měli více zajímat o letní plovárnu U Václava, o Otavu nad a pod Pískem, o soustavu rybníků Na Americe – to vše byly dřív významné lokality pro letní rekreaci. Ale máme tu i Klášterské rybníky – vloni nákladně revitalizované dnes vesele zarůstají a není k nim doposud přístup od Písku. Ale i takový Šarlák je v létě obležen vyznavači slunce a vody. Možností řada, jenom je efektivně využít.

Takže já v anketě hlasuji v obecné rovině pro variantu č. 6 (zcela nové zařízení v jiné lokalitě), kterou jsem se pokusil stručně popsat výše v některé z možných konkrétnějších podob. Tato varianta ale bohužel není v „oficiální nabídce“. Možná jenom zatím. Anketa by pak mohla proběhnout dvoukolově. V prvním kole výběr lokality pro nové aquacentrum, ve druhém pak výběr vlastního řešení (kde by se mohlo kombinovat tradiční a v Písku oblíbené plavání s wellness službami i adrenalinovými atrakcemi). Výstavba nového aquacentra je lákavá a neměla by být uspěchána a vtěsnána do nevyhovujícího prostoru. A jelikož jsem v podstatě optimista, zakoupil jsem si jako roky před tím opět skříňku a roční permanentku na bazén. Stejně tak jako si každé léto pronajímám na letní plovárně kabinku.

V rámci privatizace v 90. létech se stát zavázal odstranit ekologické zátěže více jak pěti stovek privatizovaných subjektů do výše cca 115 mld. Kč (státní garance). Původně byly ekologické zátěže odstraňovány jednotlivě a teprve v roce 2008 se zrodila myšlenka jediné velké superzakázky, tzv. „ekotendru“. Od začátku je toto řešení předmětem dosti živé diskuze. Z výběrového řízení realizovaného v tomto roce vyplynuly nabídkové ceny v rozmezí od cca 55-ti do cca 65-ti mld. Kč. Reálná cena odstranění všech těchto starých ekologických zátěží garantovaných státem se ale pohybuje dle odhadu Ministerstva životního prostředí okolo 40-ti miliard Kč (některé nevládky jdou dokonce s odhady skutečných nákladů ještě níže na cca 30 mld. Kč).

Někdy nešťastně zaměňujeme garance státu s nabídkovou cenou či reálnými odhady nákladů sanace. Problémem „ekotendru“ není ale pouze celková cena. Existuje i riziko, že v případě jedné superzakázky a jednoho dodavatele (který, tak jak je v této republice téměř pravidlem, části této zakázky „rozprodá“) se zrealizuje pouze část prací a primárně tam, kde jsou nejvyšší státní garance. Peníze se rozkutálí a nepříjemné ekologické dědictví se pouze zmenší, ale neodstraní úplně.

Při debatách o ceně těchto sanačních opatření se naprosto opomíjí to, že znečištění průmyslových a jiných areálů se dále nerušeně a nekontrolovatelně šíří do podzemních a povrchových vod, do půdního i horninového prostředí a zamořuje tak stále větší a větší plochy a objemy. Takže škody potichu narůstají, zatímco my se nahlas přeme co s tím, kdo a za kolik. Ve výčtu rizik ale můžeme pokračovat dál. Třeba tím směrem, na co budou prostředky určené na sanaci znečištění ve skutečnosti využity. Jestli půjdeme cestou regionálních operačních programů, tak sice zdevastované plochy překryjeme golfovými a tenisovými areály, místo starých průmyslových objektů vybudujeme hotely, penzióny, wellness a jiná zařízení, ale ekologických zátěží se nezbavíme.

Ale abych odpověděl na konkrétní otázku konkrétně.
Domnívám se, že adekvátní cena za odstranění ekologických zátěží, ke kterému se zavázal při privatizaci stát, činí cca 40 mld. Kč. Realizovat to ale formou jediné zakázky považuji za hrubou chybu. Měli bychom to řešit jednotlivě, případ od případu, s jasnou vizí co bude výsledkem této sanace. A zároveň přísně kontrolovat ekonomickou, environmentální i technickou efektivitu realizovaných sanačních zásahů. Rozhodně se tak starých zátěží zbavíme rychleji, efektivněji a dáme při tom příležitost i menším a místním firmám, které bude snazší volat k odpovědnosti a budou více pod místní veřejnou kontrolou.

Jako jeden z mnohých jsem před časem pod dojmy z poslední volby prezidenta ČR podlehl vábení přímé volby hlavy státu. Postupem času ale došlo k vystřízlivění, a to hned z několika důvodů:

1. Ostudná fraška doprovázející volbu prezidenta v roce 2008 nebyla zapříčiněna způsobem této volby daným doposud naší Ústavou, ale „kvalitou“ řady zákonodárců, kteří nebyli schopni mít svůj vlastní názor a nechali sebou manipulovat (tu z neschopnosti, tu ze slabosti, tu za peníze, tu za příslib jiných prebend). Ostatně můj senátní předchůdce byl jeden z těch, kteří se při této volbě „vyznamenali“.
2. Přímá volba prezidenta občany České republiky bude mít svůj protipól též v jeho odvolatelnosti? A kdo nejvíce občany osloví? Pravděpodobně ten, kdo bude mít na své straně média či tolik peněz, aby si tato média koupil. Ne nadarmo jsou média označována jako sedmá velmoc. Může nám to vyhovovat, může se nám to nelíbit (jak kdy), ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. Takže v případě přímé volby prezidenta budou těmi hlavními hráči spíše média nikoliv samotní občané.
3. Zavedení přímé volby prezidenta by bylo dalším oslabením Senátu, takže přibude argument k jeho zrušení. Neříkám to z obavy o větev, na které momentálně sedím, ale bohužel z osobní zkušenosti jak jsou v současnosti nevyvážené síly a pravomoci mezi dolní a horní komorou našeho Parlamentu.

Před časem jsem na dotaz na přímou volbu prezidenta, hejtmanů a starostů odpověděl, že to považuji v současnosti především za populistické řešení, které by nás přivedlo do řady problémů. U starostů a hejtmanů rozhodně, protože jak by fungovaly samosprávy, v jejichž čele by stál starosta či hejtman bez dostatečné podpory v radě obce, či v radě kraje (resp. zastupitelstvu obce – kraje)? Zkusme si představit modelově situaci na obci, kde by nejvíce preferenčních hlasů v komunálních volbách získal někdo, kdo by stál mimo radniční koalici. Vždyť právě tyto osoby by byly žhavými kandidáty na starosty na základě přímé volby. Aby to nějak fungovalo (a starosta či hejtman nebyl pouhým panákem na stříhání pásek a přijímání návštěv), musely by se provést revoluční změny v zákonech o obcích a o krajích. Na to ale není naše společnost ještě dostatečně vyzrálá. Více přímé demokracie samozřejmě vítám, ale musí být lépe promyšlená a připravená – nesmí to být pouze vějička, jak přilákat více občanů k jakýmkoli volbám a ovlivnit jejich rozhodování.

Za určitých podmínek si ale dokáži představit přímou volbu prezidenta. Těmi podmínkami by bylo alespoň částečné napravení vztahů mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. A to především v tom, že by již nebylo tak snadné přehlasovat zamítavé či pozměňující stanovisko Senátu a pak v tom, že Senát bude mít delší lhůtu k projednání legislativních návrhů postoupených Poslaneckou sněmovnou. Nyní je tato lhůta pro Senát pouhých 30 dnů (což může mít samozřejmě i vliv na kvalitu výstupů), zatímco Poslanecká sněmovna má lhůtu zcela neomezenou. Tyto disproporce vznikly tím, že k ustavení Senátu došlo v rozporu s Ústavou později a Poslanecká sněmovna si mezitím uzurpovala řadu privilegií, ze kterých odmítá slevit. Takže změny jak v Ústavě ČR, tak i v jednacích řádech obou komor Parlamentu (po kterých ostatně Senát již dlouho neúspěšně volá).

Každá obec řeší správu vodovodů a kanalizace a finance s tím související. Všichni občané řeší cenu vody. Voda není a nebude levná záležitost. Někde je cena vody rozumná, jinde trhá rekordy a peníze na investice přesto stále schází.

Zastupitelé nemají dost informací. To bylo důvod, proč vznikl portál www.vodarenstvi.com, kde jsou dnes všem přístupné informace o většině vodáren v ČR. Informace dokládají výroční zprávy, účetní závěrky a rozbory. Pozitivně jsou hodnoceny přehledy vývoje zisků a vývoje vodného a stočného. Každoroční celorepublikové srovnání cen vodného a stočného dle okresů a provozovatelů, grafy a přehledy dosahovaných zisků mají velký ohlas. Umožňují srovnání provozovatelů a výhodnosti smluvních vztahů. Informace jsou pravidelně aktualizovány.

Díky tomu lze sledovat vývoj v okresu a vodárně: investice, dotace, zisky, ceny vody v jednotlivých letech. Lze porovnat okresy mezi sebou a lze zjistit, jaká je situace u sousedů. Někdy obce spravují vodu přes městskou vodárnu a dosahují často nižších cen vody a bez problému dosahují na dotace z EU. Jinde šly obce do tzv. vstupu zahraničního investora. Jejich zkušenost je různá. Dokumenty umožní posoudit, jak zahraniční firmy sliby plní nebo neplní.

Senátor Miroslav Krejča se zúčastnil XVI. ročníku Mezinárodního vojenského výstupu na Kriváň, výstup byl zahájen položením věnců k památníku na Štrbském Plese.

Jedním z horkých témat, se kterým se musí samospráva města Písku během relativně krátké doby vypořádat (a které musí písecká veřejnost „vstřebat“), je záměr vybudovat a provozovat v rámci regenerace sídliště Portyč tzv. nízkoprahové a komunitní centrum pro romskou mládež, zobecněno - pro sociálně nepřizpůsobivé občany. Je řešením problémů, které se naše společnost snaží marně vyřešit dlouhé desítky let, právě toto centrum?

Komunitní plánování má v našem městě relativně dlouhou a docela úspěšnou historii. Na umístění centra do bývalé základní školy J.A. Komenského na Alšově náměstí byl dokonce zpracován a proplacen projekt, který se ale jaksi nerealizoval. Nyní je tento projekt zařazen jako jedna z akcí regenerace sídliště Portyč. Tento záměr vyvolal bouřlivou, převážně negativní, reakci písecké veřejnosti. Pod tlakem se uskutečnilo v únoru t.r. cosi jako „veřejné slyšení“ v divadle Fráni Šrámka. Místo aby poskytlo vysvětlení a rozptýlilo obavy občanů města, především těch, kteří žijí na sídlišti Portyč, nastolilo (alespoň pro mne) dosti zásadní otázku. A to, jestli chceme skutečně koncepčně a dlouhodobě řešit problémy s určitou komunitou (trochu nepřesné označení, protože Romové za celou dobu své existence u nás žádnou skutečnou komunitu nebyli schopni vytvořit – jde pouze o skupinky jednotlivců, příslušníků určitého etnika), anebo nám jde pouze o peníze z Bruselu. Zdůrazňování faktu, že udržitelnost projektu je pět let a pak si s rekonstruovaným objektem můžeme dělat co chceme, umožňuje dvojí výklad a také dvojí přístup v případě, že se toto centrum vybuduje.

Jak řešit problematiku sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů si neví rady ani naše matička Evropa. Orgány EU se naprosto vážně zabývají tzv. integrací romské národnosti (v zemích EU žije cca 10–12 milionů Romů) a vymýšlejí různé dokumenty a postupy. Posledním výtvorem je sdělení Komise „Rámec EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020“. Komise se tímto sdělením (komunikační dokument) obrací na členské státy, aby v souladu se strategií „Evropa 2020“ připravily nebo přehodnotily a do konce roku 2011 představily své strategie integrace Romů. Vybízí členské státy k tomu, aby úměrně k velikosti jejich romské populace přijaly a dále rozvinuly komplexní přístup k integraci Romů do roku 2020 a zaměřily se především na čtyři hlavní oblasti, kterými jsou přístup ke vzdělání, zaměstnání, zdravotní péči a bydlení.

Domnívám se, že všechny tyto oblasti jsou ze strany ČR a všech příslušných orgánů a institucí plněny víc jak ze 100 %.

Přístup ke vzdělání. Problém Romů v podmínkách ČR není v tom, že by jim byl jakkoli upírán přístup ke vzdělání. Naopak, je to právě řada z nich, kteří se odmítají vzdělávacího procesu aktivně účastnit. Jsou to oni, kteří neposílají své děti do školy a nemotivují je k dalšímu vzdělávání a získávání kvalifikace. Přitom role rodiny v tomto procesu je nezastupitelná.

Zaměstnání. Zde je to poněkud složitější. Řada příslušníků tohoto etnika sice pracovat určitě chce, chybí jim ale mnohdy patřičná kvalifikace a pracovní návyky. Zaměstnavatelé pak často hodnotí tyto uchazeče o zaměstnání paušálně. Nelze ale přehlížet, že velká část tohoto etnika (možná většina) prostě pracovat nechce, protože je pro ně pohodlnější parazitovat na našem sociálním systému (to ale bohužel platí i pro řadu příslušníků majoritní části naší společnosti).

Zdravotní péče. Příslušníci tohoto etnika mají stejný přístup ke zdravotní péči, přestože mnozí z nich za celý život nepřispěli a nepřispějí jedinou korunou do systému veřejné zdravotní péče. Navíc si řadu zdravotních problémů a potíží způsobují sami svým osobitým životním stylem.

Bydlení. Dostupnost bydlení pro příslušníky tohoto etnika je mnohdy snazší než pro příslušníky majoritní části společnosti. Komu je bydlení často jen tak „přidělováno“, komu je tolerováno vybydlení bytů a domů? A kdo si vše musí plně zaplatit?

Sdělením Komise se zabývá v současné době i Senát. Výbor pro záležitosti EU zaujal k tomuto dokumentu celkem jednoznačný postoj v tom, že se jedná o záležitost, kterou je nutné řešit na národní úrovni, nikoli na celoevropské. Navíc zcela individuálně podle konkrétních místních a regionálních podmínek. Úspěšnost jakýchkoli opatření je pak závislá na míře zapojení a spolupráce příslušníků romského etnika a jejich respektování obecných pravidel. V srpnu se touto problematikou bude zabývat i Senát. Ale ani naše vláda nespí. Po létě chce projednat a schválit strategii boje proti sociálnímu vyloučení. Navrhovaná opatření mají zabránit vzniku ghett, zlepšit přístup k zaměstnání, bydlení, vzdělávání a zvýšit bezpečnost v lokalitách, kde dochází k vyšší koncentraci sociálně nepřizpůsobivých či sociálně potřebných spoluobčanů. Podle analýz je v ČR cca 400 chudinských lokalit, ve kterých žije cca 80.000 osob (převážně Romů).Většina z dospělých v nich nepracuje, žije ze sociálních dávek, jejich děti nechodí do školy, případně mají ve školách značné problémy. Na hranici chudoby se ale v ČR pohybuje podle posledních šetření cca 900.000 osob, pouze zlomek z nich je však tzv. „problémových“.

Myslím si, že řešení pro ty „problémové“ je již dávno nalezeno, pouze jej jaksi přehlížíme. Integrace je to, že děti ze sociálně problematického prostředí budou řádně navštěvovat školu a účastnit se aktivně nabízených mimoškolních aktivit. Integrace je to, že dospělí budou respektovat zákony této země a o pracovní příležitosti se nebudou zajímat pouze v souvislosti s přístupem k sociálním dávkám. Integrací je ale i změna legislativního prostředí, které zatím bohužel zvýhodňuje ty, co nechtějí pracovat, před těmi, kteří celý život pracují třeba i za minimální mzdu. To, že tak lze řešit tento problém, lze vidět na řadě jedinců tohoto etnika, kteří se dokázali úspěšně zapojit do běžného života a fungování společnosti. Když to dokáží někteří, tak proč ne všichni? Kde je chyba? V nás nebo v nich?

Veřejná anketa k centru sociálních služeb pro mládež ve věku 15 – 26 let je myslím celkem k ničemu. Jednak nepokládá základní otázku - zda centrum ano či ne a její výsledek k ničemu nezavazuje. Hlavně ale přichází pozdě, měla přijít o hodně dřív. V době, kdy se někdy v roce 2008 rodil tzv. integrovaný plán rozvoje sídliště Portyč, jehož součástí nějaké takové centrum bylo. Tehdy se ale neuvažovalo s tím, že by nositelem tohoto záměru bylo město. Měla to být doprovodná aktivita organizace poskytující sociální služby jako hlavní předmět své činnosti.

Potřebujeme řešit problémy sídliště Portyč a města Písek vybudováním a provozem nějakého centra? Navíc určeného pro věkovou kategorii 15 – 26 let., tj. za věkovým horizontem, po kterém již jen velice obtížně formujeme osobnost člověka a vytváříme u něho zdravé sociální, hygienické a jiné návyky. Jestli nám skutečně jde o pozitivní změnu, musíme výchovně i jinak působit na podstatně mladší ročníky. Na to máme přece ale jiná zařízení. A u těch starších musíme nekompromisně vyžadovat respektování a dodržování standardů obvyklých pro naši majoritní společnost, k tomu ale také patří buď úspěšné studium nebo práce. A jestli si pubescenti a postpubescenti ve věku 15 – 26 let chtějí „hrát“, tak za své a v zařízeních, kterých je myslím v Písku dostatek, a podle regulí, které respektují všichni ostatní. Nikomu z nich není bráněno v přístupu a využívání těchto zařízení. Nezapomínejme ale na tu větší část obyvatel sídliště Portyč. Musíme učinit vše (i restriktivními opatřeními), aby toto bylo bezpečné a příjemné místo pro život a bydlení. A nefunguje-li něco z toho tak, jak by mělo, jsou tu od toho konkrétní instituce, které musí zjednat nápravu. Vyžadujme to od nich, žádné centrum to nezachrání ani nevyřeší, pouze alibisticky odsune problém na další léta.

„Národní park“ je určitě pojem, na který asi většina z nás zareaguje vesměs pozitivně. „Národní park Šumava“ je ale termín, který je pro mnohé impulsem pro značně emotivní reakce. Proč asi?.

Když Národní park Šumava před 20-ti lety vznikal, padla řada příslibů, ale nikdo pořádně nedefinoval, co vlastně národní park takového rozsahu v našich podmínkách znamená. Pro místní obyvatele, pro správce tohoto území, pro jeho návštěvníky, pro celou společnost. A jelikož to nezaznělo pořádně a konkrétně ani po celou dobu jeho existence a spíše se to odvíjelo a odvíjí podle toho, kdo byl momentálně prezidentem, ministrem, hejtmanem kraje, ředitelem Parku, starostou obce či vlivnou osobou s podnikatelskými či jinými zájmy v pozadí, začal si každý sám pod logem národního parku představovat vše možné i nemožné. Hlavně ale to, co vyhovuje především jemu samotnému. A padaly další přísliby – nyní již spíše neoficiální a ze sféry podnikatelsko-mocenské a vlastnické, než politické. A do toho všeho (především jako logický a legitimní důsledek našeho vstupu do Evropské unie) přijala Česká republika řadu mezinárodních závazků v oblasti životního prostředí – ať již se jedná o Raamsarskou úmluvu, úmluvu NATURA 2000 a další. Navíc fakticky jediná právní úprava této oblasti u nás, zákon č. 114/1991 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nedokáže naprosto pokrýt všechny problémy, se kterými se především ve zvlášť chráněných územích potkáváme a můžeme potkat. Přitom se jedná leckdy o značně specifické problémy vyplývající z historie území, jeho osídlenosti a využívání, existence či neexistence příslušné infrastruktury apod.

Takže když to shrneme, máme tu velice špatné výchozí podmínky pro jakýkoli smysluplný dialog. Naděje spojené se jmenováním nového ředitele Sprány NP se rozplynuly a místo komunikace se všemi aktéry dění okolo Šumavy se jedná spíše o konflikt. Určitě tomu napomohlo i „vykázání“ vědecké obce z Parku a pohybování se především při realizaci tzv. obranných opatření proti kůrovci či prosazování některých developerských projektů na hraně či dokonce za hranou zákonnosti. A když k tomu přidáme doposud značně pasivní postoj Ministerstva životního prostředí, zdá se, že se nacházíme ve slepé uličce. Přispěl k tomu bohužel i Senát, když jako součást usnesení k petici „Zachraňme Šumavu“ vystavil současnému managementu Správy Parku „bianco“ šek tím, že „vyslovil podporu všem postupům současného vedení Parku“. Tedy i těm postupům, které v současné době šetří Česká inspekce životního prostředí jako porušení zákona, a které jsou též předmětem zájmu orgánů Evropské unie.

Takže co teď? Množí se verbální i fyzické útoky, otevřeně se hovoří o zneužití Policie, rodí se mezinárodní ostuda. Už nejde pouze o lokalitu Ztracená u Ptačího potoka, či připravované zásahy v prostoru Jezerního hřbetu a Bavorské cesty na Smrčině či kdekoli jinde. Jde o celý Národní park Šumava, jde o to, zda v této zemi platí zákony pro všechny bez rozdílu a zda jsou přijaté mezinárodní závazky pro nás závazné, či jsou pouze účelovým cárem papíru, který má zajistit jen přísun dotací z Bruselu. Ale jde i o to, jestli se mají plnit sliby – a to nejen o Vánocích.

Jde ale i o krizi morálky. Vedoucí pracovník Správy Parku porušuje zákony a nerespektuje vědecký pohled na ochranu přírody. V tom mu pomáhá bývalý stínový minstr životního prostředí jedné strany. Předseda téže politické strany najednou neví, na kterou stranu sporu se postavit. Jeho současný stínový ministr životního prostředí a zároveň vedoucí představitel kraje vulgarizuje část aktérů „boje“ o Šumavu jako partu námezdních a trapných amatérů. Jeho stínový předchůdce byl pro přílišnou zelenost „zlikvidován“. Ministr dělá mrtvého brouka, takže tu máme spolu s kůrovcem jako parodii novodobou Beatlemánii.

Má tato situace řešení? Jsem přesvědčen, že ano. V prvé řadě musíme začít respektovat náš právní pořádek a přijaté mezinárodní závazky. A jestli se nám naše zákony nelíbí či nevyhovují, tak je musíme nejprve změnit. A jestli nám činí potíže respektovat mezinárodní úmluvy, tak je vypovězme. Musíme přestat stavět vědecké názory do plamenů inkvizice. Musíme se přestat schovávat za své funkce a obranné valy úřadů a partajních sekretariátů. Ideály a vize musí dostat šanci nad přízemními cíli a neuspokojenými ambicemi. Musíme sednout za jeden stůl a jednat. Před tím ale musí nastat klid zbraní. A i když se nám (a já v to doufám) podaří nalézt nějaký rozumný konsenzus, určitá pachuť tu bude cítit dlouho. Verbální i fyzickou agresivitu totiž pocítili a bohužel zatím pociťují i běžní návštěvníci Šumavy nezatížení jakoukoli ideologií válčících stran. V tom jsme selhali všichni. Od ministra, přes hejtmana, ředitele Parku, starosty obcí, politiky až po všechny účastníky sporu o Šumavu. Ale selhali i ti, kterým kauza Šumava byla doposud lhostejná, a oni mlčí.

Možná si řada z vás řekne, ať jde s takovými knížecími radami k šípku (anebo i někam jinam). Je to jeho právo, stejně jako já mám právo na svůj názor, za který se nestydím a se kterým se neschovávám za ničí záda. Na celém sporu o Šumavu určitě ale něco knížecího je. Minimálně ideologická propast mezi „knížetem“ z Hluboké a knížetem z Orlíku. Skládám hlubokou poklonu Karlovi Schwarzenbergovi za jeho jasný a hlasitě všem sdělený názor na tuto kauzu. Na rozdíl od ministra, hejtmana či ředitele Parku jemu věřím. K tomu co říká, má jak odborné předpoklady, tak bohaté zkušenosti (své i svých předků). A hlavně ho nikdo neřídí a nediktuje mu, co a jak má dělat a říkat. Nemá potřebu být na výplatní listině kohokoli, kdo toto vše možná řídí ze zákulisí. Škoda, že nemáme více vrcholných politiků jeho kalibru.

Při vstupu do prostoru lokality Ptačí potok mohli návštěvníci Šumavy doposud přečíst na informační tabuli Správy Národního parku tento text:
Proměna horského lesa

V národních parcích se příroda může volně rozvíjet podle svých odvěkých zákonů. Chráněny jsou zde přírodní ekosystémy ve všech vývojových stadiích. Je zde uchován věčný koloběh života – zrození, bytí a zánik.

Šumavské lesy nejvíce ovlivňují: člověk, vítr a kůrovec. Vítr i kůrovec jsou přírodní faktory, které opakovaně, jak víme z dochovaných historických pramenů, způsobovaly odumření dospělých stromů na menších či větších plochách.

V porovnání s délkou lidského života působí stromy starší více jak 200 let, jako by tu stály od nepaměti. Ale jak popisuje před více jak sto lety spisovatel Šumavy Karel Klostermann v knize Ze světa lesních samot: „... věčně státi také nebudou, uschne ten a zetlí i onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo druhý postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic se lesu nestane. Co les ztratí, sám si zase vynahradí.“

Jestli tento informační panel současní vládci Šumavy ponechají či nikoli je otázka. To, co tak výstižně Karel Klostermann již dávno popsal, je to, co hledám a na Šumavě zatím ještě nacházím. Za sjezdovkami, golfovými rezorty, welness hotely a jinými atrakcemi mohu jezdit (a také jezdím) úplně jinam.

Parkování a garážování v centru každého města, ale i v místech koncentrace většího počtu obyvatel na sídlištích (tzv. „doprava v klidu“), je problém naprosto obecný a potýkají se s ním snad všichni a všude. Nápad vybudovat parkovací či garážový dům, kde se efektivněji využije ve více podlažích zabraná plocha, je tedy určitě bohulibý úmysl a záměr. Problém vidím ve financování tohoto projektu – aby se investice stala návratnou v reálném čase. Problém vidím ale i v umístění tohoto záměru – aby bylo toto zařízení dobře dosažitelné, v blízkosti centra, ale aby jeho využívání nezahušťovalo provoz v centru a nekomplikovalo provoz jiných zařízení.

Takže nejprve k tomu financování.V Písku již ztroskotaly některé projekty tohoto typu. Mimo centrum se plánovala výstavba podzemních garáží místo bývalé Fezovky v rámci záměru rezidenčního bydlení na sídlišti Portyč, za sídlištěm Jih byl zase projektován nadzemní parkovací dům. V centru se pak uvažovalo s podzemním parkováním Na Bakalářích, ve stadiu úvah se objevila myšlenka parkování pod Velkým náměstím. Investor vyhodnotil zatím vždy takovýto záměr jako nerentabilní a ztrátový. Takže kdo bude teď tím investorem – privátní subjekt nebo město? Ať už jím bude kdokoli, tak vybudovat draze zařízení, o které pak nebude z důvodu nastavení finančních parametrů dostatečný zájem, může být finálně zajímavé snad pouze pro projektanta a dodavatele této stavby.

No a teď k umístění. Jak mě záměr iniciovat vybudování a provoz takovéhoto zařízení v centru města či v jeho blízkosti docela oslovil, tak jeho situování do proluky vedle divadla Fráni Šrámka mě zase naopak dost zarazilo. A to hned z několika důvodů, které se pokusím stručně nastínit:
-  ne zcela optimální dopravní dostupnost komunikací s jednosměrným provozem v dosti značné délce a zčásti po nevyhovujícím povrchu - dlažbě;
-  značné ovlivnění bočního štítu divadla Fráni Šrámka;
-  ztížení či zcela zamezení přístupu ke sportovní hale;
-  architektonicky dosti sporný záměr, navíc ne zas tak kapacitní, aby stálo za to tuto lokalitu trvale „znehodnotit“.
Proluka by měla být určitě zachována jako rezerva pro divadlo či sportovní halu. S dalším rozvojem či rozšířením zázemí těchto zařízení musíme počítat a zastavění tohoto místa by to navždy zcela znemožnilo.

Určitě lze ale nalézt více vhodnějších lokalit. Např. nároží proti hlavní poště nebo parkoviště na Výstavišti u řeky. Jedná se v obou případech o dostupnější a kapacitnější lokality. O využití nároží proti poště tímto způsobem se hovořilo již před léty. Parkovací a garážový dům na Výstavišti by bylo možné třeba kombinovat s novým aquacentrem. Samozřejmě svoji roli hrají vlastnická a jiná práva k příslušným pozemkům, případné výhrady a námitky stavbou a následným provozem těchto zařízení dotčených osob a subjektů apod. Ale to je zcela běžné u jakékoli stavby.

Jsem „všemi deseti“ pro parkovací či garážový dům či domy, nebo jakákoli jiná velkokapacitní zařízení, která zlepší situaci ve městě v „dopravě v klidu“. Otázkou je ale financování takovýchto projektů. Za vhodnější považuji vstup privátního investora – město nechť poskytne pozemky, vytvoří vhodné podmínky, nastaví potřebnou součinnost apod. Pak jde samozřejmě o vhodné situování záměru. Nezapomínejme ale přitom na to, že nejen střed města trpí nedostatkem parkovacích a garážových míst, ale i všechna tři hlavní sídliště. Takže i tam je zapotřebí efektivně řešit tuto situaci.

Kolem středního školství se někdy racionálně, někdy emotivně diskutuje již od začátku roku. Možná si tedy někdo řekne, že toho bylo již dost a nemá význam v této diskuzi pokračovat. Domnívám se ale, že rekapitulace za první polovinu tohoto roku by nemusela být ke škodě.

V lednu zažila písecká veřejnost a čtyři z píseckých středních škol zřizovaných Jihočeským krajem docela šok. Tím byl naprosto nečekaný návrh dvou nejvýše postavených osob v hierarchii regionálního školství – radní Jany Krejsové a vedoucího odboru školství Jiřího Moravce, na sloučení „lesárny“ s „obchodkou“ a „zemědělky“ se „zdrávkou“. Ostrá reakce veřejnosti následovaná váhavější reakcí vedení města měla ale pozitivní efekt v tom, že tento proces byl pozastaven, hejtmanem kraje Jiřím Zimolou označen jako nesystémový a neprojednaný v orgánech kraje. Zároveň bylo přislíbeno, že jakékoli změny v síti středních škol budou řádně se všemi projednány a podloženy důkladnými objektivními analýzami, a že rozhodně nedojde ke slučování oborově odlišných škol. Písecké školy ale v tom nebyly v lednu samy, navrhované změny se týkaly řady jiných škol v dalších obcích a městech Jihočeského kraje. Tato plánovaná optimalizační smršť dokonce vyvolala napětí mezi koaličními partnery jihočeské vlády, kteří si jinak navzdory zcela opačné politické polarizace celkem notují. Jiří Moravec byl použit jako obětní beránek, aby se lid obecný přestal bouřit a nechtěl třeba hlavy pomazaných.

Navzdory prohlášení pana hejtmana byl potichu a bez jakékoli diskuze s odbornou veřejností a municipalitami připraven materiál „Strategie rozvoje školství Jihočeského kraje do roku 2020“. K nějaké strategii má tento materiál ale velice daleko a naprosto postrádá jakoukoli koncepčnost. Je pouhou statistikou a citací jiných materiálů. Jeho součástí jsou změny v síti středních škol spočívající v jejich rušení, slučování, splynutí a sestěhování apod. Na tomto materiálu je nejvíce zarážející to, že se tato opatření dotýkají zcela jiných škol, než o které se jednalo při nezdařeném lednovém pokusu, a že opět tento návrh nebyl navzdory příslibům s nikým řádně projednán.

Jako dlouholetý kantor a po osm let i krajský zastupitel (2000–2008) jsem nemohl nečinně tomuto přihlížet a obrátil jsem se na některé krajské zastupitele s apelem, aby si při projednávání tohoto materiálu uchovali zdravý rozum, který s ohledem na to, že již příští rok budou krajské volby, by byl zároveň pro některé z nich i politickým pudem sebezáchovy. Upozornil jsem především na naprostou nekoncepčnost slučování dvou ze tří středních škol ve Strakonicích (SPŠ a VOŠ se studijními obory s především strojařským zaměřením se SŠ řemesel a služeb, která má v nabídce především učební tzv. službové obory). „Strategie“ byla ale projednána a schválena 16. května na výjezdním zasedání Rady Jihočeského kraje v Jindřichově Hradci. Starostovi a místostarostovi Strakonic, kteří požádali o možnost se k tomuto materiálu na jednání Rady kraje vyjádřit, nebylo toto umožněno. Navíc při lednové „generálce“ nebyla o změnách v síti škol ve Strakonicích ani zmínka. Taková demonstrace moci snad předčí i předlistopadové praktiky totalitního režimu a všichni členové Rady JK by si měli přečíst přes prázdniny „Jak chutná moc“ od Ladislava Mňačka.

Na jednání Zastupitelstva kraje se „Strategie“ dostala v úterý 31. května. Několika exponenty regionální politické scény jsem byl upozorněn, že není žádoucí, abych k tomuto bodu jako senátor spjatý s jednou z krajských koaličních stran vystoupil a že je v mém osobním zájmu respektovat usnesení krajského orgánu strany, který všem přikazuje tento materiál podporovat. Což jsem samozřejmě odmítl a zajistil si tak eminentní zájem některých skupin a jednotlivců o mou osobu i do budoucna. Možná jsem svým vystoupením napomohl tomu, že sloučení dvou středních škol ve Strakonicích nebylo napoprvé schváleno. Naivně jsme s úlevou přivítali výsledek hlasování, ale vzápětí jsme dostali lekci novodobé demokracie. Hejtman Jihočeského kraje zneužil institut tzv. dohadovacího řízení k tomu, aby obešel zákon o krajích a dal znovu o strakonických školách hlasovat – tentokrát ale již ne o sloučení, ale o splynutí.

Pro ty, kdo nejsou zběhlí v nástrojích optimalizace sítě škol je sloučení založeno na zrušení jedné nebo více škol a její či jejich připojení k jiné ponechané škole, která je nástupnickou organizací. Splynutí pak znamená zrušení dvou či více optimalizovaných škol a vytvoření zcela nového školského subjektu, do kterého jsou zrušené školy integrovány – nezůstane tedy v tomto případě tzv. „kámen na kameni“. Takže strakonické školy a jejich zastánci dostali pořádně za vyučenou. Celá tato kauza ale pravděpodobně skončí u dozorového orgánu, kterým je Ministerstvo vnitra, které by mělo přezkoumat oprávněnost postupu Jihočeského kraje při projednávání tohoto bodu. Příslušné podání se připravuje. Pověřená vedoucí odboru školství Krajského úřadu Jihočeského kraje Hana Šímová si v tomto druhém pokusu o optimalizaci určitě vysloužila pohlazení od svých nadřízených. Otázkou je, jestli toto vše ustojí, nebo také na sebe vezme odpovědnost za opakované „pitomosti“ naší krajské reprezentace?

Ale teď ke školám v Písku. Z relativně nenápadného návrhu, který sestěhovává do jednoho objektu „obchodku“ a „zemědělku“ se asi vyklube Trojský kůň optimalizace, který zas dá za vyučenou pro změnu píseckým rebelům. Jednak tím přijde „zemědělka“ o jeden ze svých oborů a stane se tak jedinou střední školou zřizovanou Jihočeským krajem, která bude vyučovat pouze jeden studijní program po jedné třídě v ročníku. Jaká je budoucnost takové školy je všem asi naprosto jasné. Nahrává tomu i to, že doposud nebylo na „zemědělku“ vyhlášeno výběrové řízení na ředitele školy po zesnulé Zdeňce Hůrské. Přitom na „obchodce“ již tento konkurz proběhl, přestože to nebylo oproti „zemědělce“ tak akutní. Další slabinou tohoto návrhu je pak to, že se v žádném případě obě školy do jednoho objektu nevejdou. Buď budou muset výrazně zeštíhlit (útlum jednoho z oborů „zemědělky“ nepostačí), nebo bude muset být realizována nemalá investice za účelem podstatného navýšení kapacity současné „zemědělky“. V čem je tedy potom úspora? Vedení obou škol provedlo analýzu a zaslalo kompetentním osobám rozbor, za jakých podmínek by šlo sestěhování škol uskutečnit. Touto situací se zabývala i školská rada „zemědělky“, které v letošním červnu skončil její tříletý mandát. V dopise adresovaném Radě Jihočeského kraje upozorňuje m.j. na to, že:
-  sestěhování „obchodky“ a „zemědělky“ nebylo řádně projednáno;
-  návrh je v rozporu se záměry rozvoje školy;
-  objekt „zemědělky“ nevyhovuje kapacitně, hygienicky ani z hlediska protipožární ochrany pro koexistenci obou škol ve stávajícím areálu;
-  útlum oboru „ekologie“ je faktickou likvidací „zemědělky“;
-  existuje reálné riziko, že nebude zajištěna udržitelnost projektů, na které byly čerpány finanční prostředku EU.
Školská rada je orgán, který m.j. umožňuje zřizovateli (v tomto případě tedy Jihočeskému kraji) podílet se na správě školy (§ 167 školského zákona). S kterými školskými radami „postižených“ škol jejich zřizovatel projednal záměr (a nebo je alespoň s ním seznámil), který tak výrazně zasahuje do chodu a existence školy?

Koaliční smlouvou uzavřenou dvěmi vládnoucími politickými stranami v JK je rezort školství svěřen straně, která měla ve volebním programu, že se „při nutné optimalizaci SŠ vyvaruje neadekvátního slučování odlišných oborů“, a toto tvrdě vyčítala předchozí politické reprezentaci. Quo vadis střední školství v Písku, quo vadis střední školství ve Strakonicích, quo vadis střední školství v Jihočeském kraji?

Jedním z horkých témat, se kterým se musí samospráva města Písku během relativně krátké doby vypořádat (a které musí písecká veřejnost „vstřebat“), je záměr vybudovat a provozovat v rámci regenerace sídliště Portyč tzv. nízkoprahové a komunitní centrum pro romskou mládež, zobecněno – pro sociálně nepřizpůsobivé občany. Je řešením problémů, které se naše společnost snaží marně vyřešit dlouhé desítky let, právě toto centrum?

Komunitní plánování má v našem městě relativně dlouhou a docela úspěšnou historii. Na umístění centra do bývalé základní školy J. A. Komenského na Alšově náměstí byl dokonce zpracován a proplacen projekt, který se ale jaksi nerealizoval. Nyní je tento projekt zařazen jako jedna z akcí regenerace sídliště Portyč. Tento záměr vyvolal bouřlivou, převážně negativní, reakci písecké veřejnosti. Pod tlakem se uskutečnilo v únoru t.r. cosi jako „veřejné slyšení“ v divadle Fráni Šrámka. Místo aby poskytlo vysvětlení a rozptýlilo obavy občanů města, především těch, kteří žijí na sídlišti Portyč, nastolilo (alespoň pro mne) dosti zásadní otázku. A to, jestli chceme skutečně koncepčně a dlouhodobě řešit problémy s určitou komunitou (trochu nepřesné označení, protože Romové za celou dobu své existence u nás žádnou skutečnou komunitu nebyli schopni vytvořit – jde pouze o skupinky jednotlivců, příslušníků určitého etnika), anebo nám jde pouze o peníze z Bruselu. Zdůrazňování faktu, že udržitelnost projektu je pět let a pak si s rekonstruovaným objektem můžeme dělat co chceme, umožňuje dvojí výklad a také dvojí přístup v případě, že se toto centrum vybuduje.

Jak řešit problematiku sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů si neví rady ani naše matička Evropa. Orgány EU se naprosto vážně zabývají tzv. integrací romské národnosti (v zemích EU žije cca 10 – 12 milionů Romů) a vymýšlejí různé dokumenty a postupy. Posledním výtvorem je sdělení Komise „Rámec EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020“. Komise se tímto sdělením (komunikační dokument) obrací na členské státy, aby v souladu se strategií „Evropa 2020“ připravily nebo přehodnotily a do konce roku 2011 představily své strategie integrace Romů. Vybízí členské státy k tomu, aby úměrně k velikosti jejich romské populace přijaly a dále rozvinuly komplexní přístup k integraci Romů do roku 2020 a zaměřily se především na čtyři hlavní oblasti, kterými jsou přístup ke vzdělání, zaměstnání, zdravotní péči a bydlení.

Domnívám se, že všechny tyto oblasti jsou ze strany ČR a všech příslušných orgánů a institucí plněny víc jak ze 100 %.

Přístup ke vzdělání. Problém Romů v podmínkách ČR není v tom, že by jim byl jakkoli upírán přístup ke vzdělání. Naopak, je to právě řada z nich, kteří se odmítají vzdělávacího procesu aktivně účastnit. Jsou to oni, kteří neposílají své děti do školy a nemotivují je k dalšímu vzdělávání a získávání kvalifikace. Přitom role rodiny v tomto procesu je nezastupitelná.

Zaměstnání. Zde je to poněkud složitější. Řada příslušníků tohoto etnika sice pracovat určitě chce, chybí jim ale mnohdy patřičná kvalifikace a pracovní návyky. Zaměstnavatelé pak často hodnotí tyto uchazeče o zaměstnání paušálně. Nelze ale přehlížet, že velká část tohoto etnika (možná většina) prostě pracovat nechce, protože je pro ně pohodlnější parazitovat na našem sociálním systému (to ale bohužel platí i pro řadu příslušníků majoritní části naší společnosti).

Zdravotní péče. Příslušníci tohoto etnika mají stejný přístup ke zdravotní péči, přestože mnozí z nich za celý život nepřispěli a nepřispějí jedinou korunou do systému veřejné zdravotní péče. Navíc si řadu zdravotních problémů a potíží způsobují sami svým osobitým životním stylem.

Bydlení. Dostupnost bydlení pro příslušníky tohoto etnika je mnohdy snazší než pro příslušníky majoritní části společnosti. Komu je bydlení často jen tak „přidělováno“, komu je tolerováno vybydlení bytů a domů? A kdo si vše musí plně zaplatit?

Sdělením Komise se zabývá v současné době i Senát. Výbor pro záležitosti EU zaujal k tomuto dokumentu celkem jednoznačný postoj v tom, že se jedná o záležitost, kterou je nutné řešit na národní úrovni, nikoli na celoevropské. Navíc zcela individuálně podle konkrétních místních a regionálních podmínek. Úspěšnost jakýchkoli opatření je pak závislá na míře zapojení a spolupráce příslušníků romského etnika a jejich respektování obecných pravidel. V srpnu se touto problematikou bude zabývat i Senát.

Ale ani naše vláda nespí. Po létě chce projednat a schválit strategii boje proti sociálnímu vyloučení. Navrhovaná opatření mají zabránit vzniku ghett, zlepšit přístup k zaměstnání, bydlení, vzdělávání a zvýšit bezpečnost v lokalitách, kde dochází k vyšší koncentraci sociálně nepřizpůsobivých či sociálně potřebných spoluobčanů. Podle analýz je v ČR cca 400 chudinských lokalit, ve kterých žije cca 80.000 osob (převážně Romů).Většina z dospělých v nich nepracuje, žije ze sociálních dávek, jejich děti nechodí do školy, případně mají ve školách značné problémy. Na hranici chudoby se ale v ČR pohybuje podle posledních šetření cca 900.000 osob, pouze zlomek z nich je však tzv. „problémových“.

Myslím si, že řešení pro ty „problémové“ je již dávno nalezeno, pouze jej jaksi přehlížíme. Integrace je to, že děti ze sociálně problematického prostředí budou řádně navštěvovat školu a účastnit se aktivně nabízených mimoškolních aktivit. Integrace je to, že dospělí budou respektovat zákony této země a o pracovní příležitosti se nebudou zajímat pouze v souvislosti s přístupem k sociálním dávkám. Integrací je ale i změna legislativního prostředí, které zatím bohužel zvýhodňuje ty, co nechtějí pracovat, před těmi, kteří celý život pracují třeba i za minimální mzdu. To, že tak lze řešit tento problém, lze vidět na řadě jedinců tohoto etnika, kteří se dokázali úspěšně zapojit do běžného života a fungování společnosti. Když to dokáží někteří, tak proč ne všichni? Kde je chyba? V nás nebo v nich?

Veřejná anketa k centru sociálních služeb pro mládež ve věku 15 – 26 let je myslím celkem k ničemu. Jednak nepokládá základní otázku - zda centrum ano či ne a její výsledek k ničemu nezavazuje. Hlavně ale přichází pozdě, měla přijít o hodně dřív. V době, kdy se někdy v roce 2008 rodil tzv. integrovaný plán rozvoje sídliště Portyč, jehož součástí nějaké takové centrum bylo. Tehdy se ale neuvažovalo s tím, že by nositelem tohoto záměru bylo město. Měla to být doprovodná aktivita organizace poskytující sociální služby jako hlavní předmět své činnosti.

Potřebujeme řešit problémy sídliště Portyč a města Písek vybudováním a provozem nějakého centra? Navíc určeného pro věkovou kategorii 15 – 26 let., tj. za věkovým horizontem, po kterém již jen velice obtížně formujeme osobnost člověka a vytváříme u něho zdravé sociální, hygienické a jiné návyky. Jestli nám skutečně jde o pozitivní změnu, musíme výchovně i jinak působit na podstatně mladší ročníky. Na to máme přece ale jiná zařízení. A u těch starších musíme nekompromisně vyžadovat respektování a dodržování standardů obvyklých pro naši majoritní společnost, k tomu ale také patří buď úspěšné studium nebo práce. A jestli si pubescenti a postpubescenti ve věku 15 – 26 let chtějí „hrát“, tak za své a v zařízeních, kterých je myslím v Písku dostatek, a podle regulí, které respektují všichni ostatní. Nikomu z nich není bráněno v přístupu a využívání těchto zařízení. Nezapomínejme ale na tu větší část obyvatel sídliště Portyč. Musíme učinit vše (i restriktivními opatřeními), aby toto bylo bezpečné a příjemné místo pro život a bydlení. A nefunguje-li něco z toho tak, jak by mělo, jsou tu od toho konkrétní instituce, které musí zjednat nápravu. Vyžadujme to od nich, žádné centrum to nezachrání ani nevyřeší, pouze alibisticky odsune problém na další léta.

Písek je jeho vnějšími hodnotiteli posuzován téměř vždy jako krásné a kulturní město se spoustou památek a aktivit, které jsou lákadly pro jeho návštěvníky a příjemným zpestřením života pro jeho obyvatele. A určitě naprostá většina místních se svým městem patřičně pyšní. Již po jedenácté se v Písku v režii Filmové akademie Miroslava Ondříčka (FAMO) a Soukromé vyšší odborné školy filmové (SVOŠF) uskuteční tradičně v říjnu „Mezinárodní festival studentských filmů Písek“ (MFSF). Jedná se o naprosto výjimečný projekt, který si ale za celou tu dobu nějak písečtí nevzali za svůj. To v případě importovaného jiného filmového festivalu – „Festivalu nad řekou“ jsme úplně jiní kabrňáci.

Divně se ale chováme i k FAMO, která je jedinou regulérní vysokou školou ve městě – všechno ostatní jsou jenom konzultační střediska v pronajatých prostorách. Při výčtu „vysokých škol“ působících v Písku na FAMO jaksi neustále zapomínáme. Ještě, že to alespoň napravují její studenti ze všech krajů České republiky a ze zahraničí, kteří na této škole studují a nedají na ni dopustit.

Nyní po dvou letech končí (údajně z ekonomických důvodů) „Festival nad řekou“, a my to prožíváme jako nějaké trauma, příkoří, podvod apod. Dokonce jsme tomu věnovali nemalou část posledního předprázdninového jednání městského zastupitelstva a řadu reakcí v médiích. Možná i z toho důvodu, že jsme k tomuto „přespolnímu“ produktu byli podstatně štědřejší než k produktu „domácímu“. Dokonce nám nevadí ani alarmující zjištění kontrolního výboru ve věci smluvních vazeb mezi organizátory tohoto festivalu a městem a ve věci finanční podpory festivalu ze strany města. Proč asi? Ale podívejme se na to, jakým způsobem se do Písku „Festival nad řekou“ dostal.

Po určitém rozkmotření organizátorů filmového festivalu v Uherském Hradišti se část jeho protagonistů v čele s Michalem Havasem rozhodla realizovat konkurenční projekt právě v Písku. Proč, když už tu jeden festival řadu let úspěšně běží, je také zajímavá otázka, ale ještě zajímavější by mohla být odpověď. První ročník byl velice dobře finančně dotován jak městem, tak i Jadernou elektrárnou Temelín (JETE). Tam však došlo k „jistému nedorozumění“, neboť když zástupci FAMO v čele s rektorem přišli v následujícím roce žádat o podporu „domácího“ festivalu, dostalo se jim odpovědi, že letos už toho tolik jako v loňském roce nedostanou (zde je třeba říci, že MFSF nedostal nikdy od JETE žádnou finanční podporu). JETE prý považovala vyslance „Festivalu nad řekou“ za vyslance MSFS, neboť by je nikdy nenapadlo, že by se ve městě velikosti Písku konaly v rozmezí dvou měsíců hned dva filmové festivaly mezinárodního rozsahu. Tak přišel MSFS o možnou podporu JETE. Co z toho je náhoda, co úmysl a šikovný plán je pak další otázka. Pořadatelé MFSF však nikdy ani na chvíli nezauvažovali o ukončení či omezení festivalu. Nepořádají ho totiž na kšeft, ale jako integrální součást výuky na FAMO a SVOŠF, z lásky k filmové tvorbě a z patriotství k Písku. Díky za to a držím palce FAMO, SVOŠF i MSFS do dalších let a dalších ročníků. „Festivalu nad řekou“ neupírám nikterak místo na slunci, ale to jak do Písku přišel a jak z Písku odchází nepovažuji za zcela seriózní.

Letos přivítá MSFS filmaře z Dominikánské republiky, Indonésie, Izraele, Spojených států, Uruguaye a dalších zemí. Svá díla zde ve dnech 7. – 9. října představí i zdravotně postižení tvůrci např. z Monaka, Francie, Kanady. Upoutávka na MSFS poběží ve všech multikinech v ČR měsíc před festivalem a bude umístěna v autobusech Student Agency. Reklama na MSFS poběží na rozhlasových stanicích Rádio 1, Rádio Kiss Jižní Čechy a v tištěné podobě v denících Právo a Novinkách.cz. Pozvánka na MSFS je ale i pozvánkou do Písku a do Jižních Čech.

Senátor Miroslav Krejča poskytl za první polovinu roku 2011 sponzorské dary prostřednictvím darovacích smluv těmto jednotlivcům a subjektům:

1. Společnosti pro dobré soužití česky a německy hovořících zemí a občanů Písek částka 7.500,- na zajištění provozu Společnosti, uspořádání střelecké soutěže, oslav MDŽ , cvičení záchranářů ve výcvikovém prostoru Vráž a pietního aktu v Sudoměři.
2. Panu Romanu Zámečníkovi ze Zábřehu částku 5.000,- Kč na úhradu ošetřovatelských a asistenčních služeb a pořízení kompenzačních pomůcek spojených s péčí o jeho osobu (kvadruplegik).
3. Nadačnímu fondu Gaudeamus Gymnázia Cheb částku 5.000,- Kč na uspořádaní 20. ročníku dějepisné soutěže žáků gymnázií v listopadu 2011.
4. Nadačnímu fondu SOŠ a SOU Písek částku 17.500,- Kč na úhradu dopravy žáků středních škol z Písku, Strakonic a Vimperka na tématický zájezd v rámci projektu „Po stopách holocaustu“ do KT Flössenburg v dubnu 2011 a částku 2.000,- Kč na ceny v rámci studentské architektonické soutěže.
5. Okresnímu volejbalovému svazu Písek částku 4.000,- Kč na zajištění turnaje ve volejbale žen v dubnu a květnu 2011.
6. Radě rodičů při Gymnáziu a SOŠ ekonomické ve Vimperku částku 7.000,- Kč na uspořádání Majálesu v dubnu 2011 a oslav 75. výročí založení školy v červnu 2011.
7. Sdružení hasičů ČMS okresu Strakonice částku 5.000,- Kč na zajištění soutěže mladých hasičů „Otavský plamínek“ v květnu 2011.

Dále byla v měsících leden až červen 2011 zajištěna a poskytnuta na přípravu a pořádání výstav kreseb Františka Doubka v Písku a v Praze (Senát a centrála VZP), výstav a prezentací Sedlické krajky v Senátu a v Písku, fotografií Jiřího Nováka v Senátu a v Písku, kreseb Marcely Uhrové v Písku, zajištění pietních aktů k výročí ukončení 2.světové války, konání hudební soutěže amatérských skupin Písecký skřivan, Festivalu německy mluvící mládeže a na akce se seniory a sportovci celková částka ve výši cca 62.000,- Kč.

Celkem tedy za první polovinu roku 2011 byly poskytnuty sponzorské dary ve výši cca 115 000,- Kč. Na druhou polovinu roku 2011 je počítáno s částkou cca 85 000,- Kč, čímž dosáhne sponzoring senátora Miroslava Krejči v tomto roce výše 200 000,- Kč. Veškerou administraci sponzorských darů má na starosti asistentka senátora paní Iveta Grillová, která také poskytne informace o podmínkách pro získání sponzorského daru a uzavření darovací smlouvy.

Předseda Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR L. Sefzig, místopředseda Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR M. Krejča, místopředseda Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR M. Škaloud, místopředseda Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR O. Veřovský a člen Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR V. Dryml, člen Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR T. Kladívko se oficiálně setkali s maršálkem Senátu Polské republiky panem Bogdanem Borusewiczem.

Č. BUDĚJOVICE – V úterý 31. května schválilo krajské zastupitelstvo strategii rozvoje školství do roku 2020 a s ní první optimalizační vlnu, která zasáhne jedenáct z 72 středních škol zřizovaných Jihočeským krajem a jednu školu pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Důvody jsou ekonomické. Ze základních škol vychází kolem 5000 dětí ročně, na středních školách je dvojnásobný počet míst a výraznější populační skok se v nejbližších desetiletích neočekává. První vlna optimalizace, kdy se z 12 škol slučováním a splýváním vytvoří jen 6 škol, má během čtyř let přinést úspory provozních a mzdových nákladů kolem 24 milionů a prodejem uvolněných nemovitostí by mohl kraj vydělat 12 milionů.

Hlasování předcházela několikahodinová diskuse, do které se hlásila veřejnost, zástupci měst, škol, studenti i rodiče, vylévali si srdce, ale také ukazovali na slabiny optimalizace. Největší dojem zřejmě udělalo vystoupení strakonického starosty Pavla Vondryse (SNK Slušnost a jistoty) a kritika senátora Miroslava Krejči (ČSSD). O každé dvojici škol určených ke sloučení, splynutí či sestěhování, se totiž rozhodovalo odděleně a scénář se zadrhl právě na čtvrtém bodu, když o jediný hlas neprošlo právě sloučení strakonické průmyslovky s učilištěm.

Protinávrhy na stole nebyly, takže výsledek byl v tu chvíli jednoznačný. Zastupitelé plynule přešli k hlasování o dalších optimalizačních kartách. Teprve potom hejtman Jiří Zimola (ČSSD) vyhlásil přestávku na dohadovací řízení o strakonickém problému a prostě si svolal zástupce politických klubů k sobě do kanceláře. Vznikl alternativní návrh, kterým se sloučení strakonických škol změnilo na splynutí, což prošlo většinou 35 hlasů. (Sloučení a splynutí jsou dvě cesty k jednomu cíli. Při sloučení se jedna organizace ruší i s ředitelem, druhá sehraje roli nástupnické organizace. Při splynutí jsou zrušeny obě i s řediteli, vznikne organizace nová a vypíše se výběrové řízení.)

Samotné dohadovací řízení nechal Zimola schválit dodatečně po přestávce, která se z jednací změnila na občerstvovací, aby se neřeklo. Podle jednacího řádu takový postup přece není možný. Je potom usnesení platné? Sérii otázek jsme poslali mailem řediteli krajského úřadu Luboši Průšovi. „Musím konstatovat, že nejsem vybaven žádnou kompetencí pro kontrolu či dozor nad takovým usnesením samosprávy, které zmiňujete. K tomu je příslušný odbor dozoru a kontroly ministerstva vnitra ČR a Ústavní soud,“ obratem odepsal Průša s příslibem, že se to podívá a během týdne nám sdělí svůj osobní názor.

Ovšem tentýž den přišlo z kraje kompletní vyjádření k našemu mailu pro Průšu, a to prostřednictvím tiskové mluvčí Heleny Koželuhové. Autor se nepodepsal, ale polemika je to zajímavá.

1. Redakce: Je usnesení o splynutí VOŠ SPŠ Strakonice a SŠŘS Strakonice?
   Kraj: Pro platnost přijatého usnesení je rozhodující skutečnost, že příslušné usnesení získalo potřebný počet hlasů a je v souladu se zákonem o krajích a jinými zákony.


2. Redakce: Základní návrh nebyl schválen, protinávrhy nebyly. Následovalo hlasování o dalších bodech podle pořadí a teprve potom hejtman vyhlásil přestávku na dohadovací řízení, ze kterého vzešel nový návrh ke strakonickým školám.
   Kraj: Dohadovací řízení je upraveno článkem 8, odst. 9 jednacího řádu. V tomto konkrétním případě, kdy se jednalo o právní akty zrušení a sloučení, poté dohadovacím řízení byl předložen nový upravený návrh usnesení o splynutí, o kterém se hlasovalo a získal nadpoloviční většinu.


3. Redakce: Návrh na svolání dohadovacího řízení byl schválen dodatečně po přestávce, kterou hejtman – také dodatečně – změnil na přestávku za účelem občerstvení. Vzato do důsledků, regulérní dohadovací řízení vůbec neproběhlo, tudíž z něho nemohl vzejít návrh, který se má za schválený.
   Kraj: To, že se zastupitelstvo o dohadovacím řízení v první fázi neusneslo (tj. nehlasovalo se) bylo následně napraveno hlasováním o dohadovacím řízení. Hlasování o této věci proběhlo tak, že bylo zjištěno, kdo je pro, proti a zdržel se zvednutím ruky. Většina byla jednoznačně patrná, proti nikdo, sedm se zdrželo (konstatoval i pan hejtman na mikrofon). Nikdo ze zastupitelů proti tomuto postupu procedurálního hlasování neměl námitku. Poté proběhlo vlastní hlasování o novém návrhu pomocí hlasovaní pomocí hlasovacího zařízení. Veškeré shora uvedené skutečnosti nezakládají neplatnost jednotlivých kroků, tedy konkrétně dohadovacího řízení a formy hlasování, tedy byla naplněna příslušná ustanovení jednacího řádu.


4. Redakce: Z jednacího řádu vyplývá, že důvod pro dohadovací řízení ani nenastal. Kdyby nastal, musel by se uplatnit bezprostředně u příslušného bodu s dodržením postupu dle jednacího řádu: výzva předsedajícího k jmenování zástupců (nikoliv povel ke schůzce v kanceláři hejtmana), přerušení jednání.
   Kraj: Jestliže bod nebyl vyřazen z programu jednání zastupitelstva kraje, mohl kdokoli ze zastupitelů požádat o opětovné hlasování k návrhu i v nezměněné podobě; zákon nijak neomezuje opakované hlasování k návrhu. Zastupitelé jsou oprávnění podávat zastupitelstvu návrh k projednání a toto právo nelze omezit jednacím řádem.


5. Redakce: Důvodem pro dohadovací řízení přece nemůže být prostá skutečnost, že nějaký návrh nezíská dostatečnou podporu. Zvláště ne v případech, když se hlasuje odděleně o několika podřazených bodech shodného charakteru, protože potom nemá oddělené hlasování smysl a stejně tak celé krajské zastupitelstvo.
   Kraj: Jednací řád je vnitřním předpisem, který zastupitelstvo přijme, aby se upravily podrobnosti o jednání zastupitelstva kraje. Pokud se zastupitelstvo kraje odchýlí od svého jednacího řádu, zasedání běžně plyne a nikdo ze členů neuplatňuje námitku týkající se odchýlení od jednacího řádí, provažuje se to za akceptovatelné.
   -la-

Jednací řád Zastupitelstva Jihočeského kraje, článek 8 – Hlasování:

(9) Jestliže žádný předložený návrh nezískal při hlasování potřebnou většinu, případně i u tajných voleb a u návrhů na odvolání uvolněných členů zastupitelstva, se může zastupitelstvo usnést na návrh toho, kdo řídí zasedání, nebo předsedy politického klubu na dohadovacím řízení. Předsedající v tomto případě vyzve kluby zastupitelů, aby jmenovaly po jednom zástupci pro toto řízení a jednání zastupitelstva přeruší. Dohadovací řízení řídí ten, kdo řídí zasedání zastupitelstva. Dojde-li k dohodě, která nasvědčuje tomu, že nové řešení či upravený návrh získá potřebnou většinu, předsedající obnoví přerušené jednání, přednese návrh a dá o něm hlasovat. Opakované dohadovací řízení k témuž bodu, nezíská-li nový návrh většinu, není možné.

Senátor Miroslav Krejča ve svém vystoupení na zasedání krajského zastupitelstva strhal nejen chystané optimalizační kroky ve Strakonicích, ale celou Strategii rozvoje školství Jihočeského kraje do roku 2020. Nad způsobem, jakým byl tento koncepční materiál nakonec schválen, roztrpčeně kroutí hlavou a říká tomu plivanec do tváře demokracie a nebezpečný precedens.

Nejdete pro slovo daleko.
Jak jinak nazvat, když vrcholný představitel samosprávy zneužije institut dohadovacího řízení, obejde zákon o krajích a nechá znovu hlasovat ve věci, ve které již bylo regulérně rozhodnuto? Udělá to jednou, udělá to kdykoliv. To jsme potom v diktatuře. V minulých měsících jsme zaznamenali několik pokusů zredukovat kapacitu středních škol a tam, kde narazily na odpor veřejnosti, nebo se ukázaly větší nedostatky předkládaných návrhů, z toho zřizovatel ustoupil. Tentokrát se tedy rozhodl dotáhnout to až do konce za každou cenu.

Co vám vadí na schválené optimalizaci?
Obávám se, že v této podobě přinese jen spoustu problémů, protože ji dělají lidé, kteří mají se školstvím společného snad jen to, že sami do nějakých škol taky chodili. Po lednové aféře se slučováním v Táboře a Písku hejtman slíbil, že všechny kroky musí být napřed řádně projednány také se samosprávami postižených měst, školami a všemi sociálními partnery, že budou předloženy analýzy a tak dále. Což se opět nestalo, jak vyplynulo v úterý 31. května z vystoupení zástupců samospráv, škol i studentů. Je úděsné, že po deseti letech, kdy převzal střední školy, se nevzmohl Jihočeský kraj na solidnější koncepční materiál. Především postrádám prognózu, co budeme potřebovat. To, co bylo předloženo, je snůška nahodile poskládaných vět, sem tam nějaká tabulka a graf, ale nic pořádného, z čeho bychom mohli dedukovat, jaké zde existují kapacity v jednotlivých oborech, jak jsou rozmístěny s přihlédnutím k přirozeným spádovým oblastem, což znamená také návaznost na podobně zaměřené školy za hranicemi Jihočeského kraje. A když se podíváme na ty grafy, zjistíme, že po období výrazného poklesu populace nastupující na střední školy je již patrný mírný vzestup a v dalším letech se očekává strmější nárůst.

Co z toho plyne?
Jestliže sestěhujeme školy nadoraz, můžeme se dostat do stejné situace jako s mateřskými školami. Ty se před pár lety také rozprodávaly a teď brečíme, že nám chybí a státe, dej nám peníze, abychom mohli postavit nové. Ale to obce a města si zašantročily mateřské školy, nikoliv stát. Nyní se děje totéž na úrovni kraje se středními školami. Co uděláme, když se za pár let ukáže, že ve zredukované podobě nestačí? Budeme je dodatečně přestavovat, přistavovat, draze kupovat? Podrobně jsem si prostudoval především podklady, které se vztahují k mému volebním okrsku (senátní obvod č. 12 Strakonicko, západní část okresu Písek a západní část okresu Prachatice, pozn. redakce). Začnu Pískem, kde bylo letos v lednu oznámeno sloučení zdravotnické školy se zemědělskou – inteligentní nápad naší krajské „ministryně školství“ snad sledoval prolnutí přípravy zdravotnického personálu s výrobou zdravých potravin – a obchodní akademie s lesnickou školou. To je nyní zredukováno na pouhé sestěhování obchodní akademie a zemědělské školy. Nejsem si jist, zda si ti, kteří se kladně vyjádřili nebo hlasovali pro, včetně píseckého starosty a krajského zastupitele Ondřeje Veselého, uvědomují, že zemědělka přijde o jeden ze dvou studijních oborů a tím pádem bude zaděláno na její zánik.

Proč myslíte?
V tuto chvíli to vypadá jako celkem rozumný nápad. Obchodní akademie se přestěhuje z pronajatého městského objektu do nedávno opravené budovy zemědělské školy, která je ve vlastnictví kraje a není plně využita. Ovšem ta kapacita není zas tak velká, aby se tam vešly obě školy bezezbytku a ještě měly prostor pro eventuální rozvoj. Z písecké zemědělky se stane jediná střední škola v kraji, která bude otevírat jen jednu třídu pro jeden jediný obor. Od toho není daleko k rozhodnutí zřizovatele o úplném zrušení.

Vraťme se ke strakonickým školám, za které jste v úterý 31. května bojoval především.
Na všech úrovních se zdůrazňuje podpora odborného školství, zejména technického. Když si odmyslíme budějovická gymnázia, tak v jižních Čechách právě schválená optimalizace zasahuje právě oblast technického vzdělávání. Je celkem jedno, jestli se bude redukovat sloučením nebo splynutím, ve výsledku školy připravíme o rezervní kapacity pro jejich rozvoj. Strakonice budou bity i tím, že tam zůstanou pouze dvě střední školy zřizované krajem – gymnázium a nový subjekt, který vznikne splynutím dnešní průmyslovky a učiliště. Mezi bývalými okresními městy Jihočeského kraje to bude unikát.

Podle vás mají obě dvě školy potenciál pro samostatnou existenci?
Jestliže strakonické učiliště, přesněji Střední škola řemesel a služeb, vykazuje 592 žáků, je na optimu, kdy se ještě dá garantovat kvalita výuky s rozumnou mírou individuálního přístupu a má na to, aby přežívala bez větších ekonomických problémů. Na vyšší odborné a střední průmyslové škole by to, pravda, chtělo více progresivní řízení s cílem vybudovat zde centrum celoživotního vzdělávání, které může ekonomicky kompenzovat menší počet studentů. I když ani tady se nejedná o kritickou situaci, protože průmyslovka má dnes celkem 343 studentů a jinde v kraji najdeme celou řadu středních škol, které jich mají méně o desítky procent.

Jak si vysvětlujte, že v lednu se o Strakonicích nepadla zmínka, ale během necelého čtvrt roku měly vystavenou optimalizační kartu?
Lobbingem a balancováním podle toho, jak silné zastoupení mají jednotlivé okresy v krajském zastupitelstvu. Dost mne překvapilo, že optimalizaci ve Strakonicích bez protestů podpořili krajští radní Karel Vlasák z ODS, bývalý strakonický místostarosta, i Václav Valvoda z ČSSD, současný starosta Volyně. Přitom ten se nad tímto návrhem pár dnů předtím pohoršoval u mne v senátorské kanceláři. Oceňuji odvahu těch zastupitelů, kteří se postavili proti nejen svým vystoupením, ale také při hlasování. Většina buď podlehla dezinformacím, které jim jsou předkládány odborem školství, nebo jen slepě poslouchá pokyny stranických sekretariátů.

Dne18.května navštívili členové Podvýboru pro energetiku Senátu Parlamentu ČR Jadernou elektrárnu Temelín a jednali se starosty obcí z havarijního pásma této elektrárny. O této akci podává informaci tisková zpráva uvedená níže. Jedním z účastníků výjezdního zasedání Podvýboru pro energetiku byl i senátor Miroslav Krejča, který k problematice zabezpečení energetických potřeb naší společnosti říká:

„Před rokem jsme v rámci práce Podvýboru pro energetiku podnikli obdobnou dvoudenní misi na Třebíčsko a na JE Dukovany. Situace je tam podstatně odlišná a to především v tom, že se tam podařilo vytvořit velice dobrou spolupráci mezi obcemi v okolí JED navzájem a mezi obcemi a elektrárnou. Již tehdy jsme se dohodli, že něco obdobného podnikneme i na Týnsku a v JE Temelín. Původně jsme uvažovali s dvoudenním výjezdním zasedáním, ve kterém by byl prostor i pro setkání s dodavateli pro JETE (tak jak jsme to uskutečnili na Třebíčsku vloni), ale nezbytná úsporná opatření v Senátu nám to neumožnila. Rozhodli jsme to tedy vyřešit tak, že hned po prázdninách uspořádáme v Senátu akci zaměřenou k jaderné energetice a tam přizveme i zástupce dodavatelů. Tolik k těm okolnostem okolo a co se týče mého osobního postoje k energetice, tak asi toto:

1. V našich podmínkách nemůžeme moc spoléhat na masivní zapojení OZE (obnovitelných zdrojů energie). Dalšímu rozvoji solární energetiky budou bránit špatně nastavené dotace a tím i následný odpor veřejnosti z důvodu vysokých výkupních cen, které bohužel cenu elektřiny prodražily a i do budoucna prodraží. Musíme přibrzdit i v oblasti energetických plodin (pro výrobu biokapalin a biopaliv, pro zpracování v bioplynových stanicích, pro přímé energetické využití). A to z důvodu hrozivě pokračující degradace zemědělských půd a postupného vytěsňování klasických zemědělských komodit, neboť naší zemědělci místo aby zajišťovali primárně potravinovou produkci, se postupně stávají podnikateli v oblasti energetiky. Dotovaný byznys v oblasti biopaliv a biplynových stanic v brzké době draze zaplatíme obdobně jako fotovoltaiku. A na přímé energetické využití biomasy máme již v realizaci více zařízení, než kolik jsme schopni "nakrmit" - pro udržitelnost těchto projektů tak budeme spalovat zdravé dříví, které by mělo sloužit ke zcela něčemu jinému. A o nějakém masivnějším využití větrné energie v našich podmínkách nelze seriózně uvažovat.


2. Spoléhat na takové zdroje jako je zemní plyn či produkty z ropy je v našich podmínkách cesta do pekla, protože tím bychom zvyšovali svoji závislost na cizích zdrojích a výrazně tak ohrozili energetickou bezpečnost ČR.


3. Masivnější zapojení uhlí do energetického mixu by znamenalo vážně uvažovat o prolomení limitů a dále neúměrně zatěžovat oblast severozápadních Čech těžbou uhlí a jeho následným energetickým využíváním. Určitý prostor tu je v dovozu uhlí z Polska a z Ruska, který by za určitých podmínek snížil tlak na domácí zdroje, zvýšil ale závislost na zdrojích cizích (při jejich výpadku bychom to ale měli možnost nahradit naším "ušetřeným" uhlím).


4. Takže já osobně vidím jedinou rozumnou cestu a tou jsou efektivní úspory (ale ne za jakoukoli cenu) a další rozvoj jaderné energetiky. S tím musíme intenzivně vyvíjet zcela nové technologie v oblasti získávání energií (od klasické elektřiny až po pohony motorových vozidel), abychom nemuseli budovat neustále nové primární zdroje.“

Ročně desítky milionů korun navíc pro obce v havarijním pásmu jaderné elektrárny Temelín a Jihočeský kraj. Takové finance z výnosů daně za elektřinu navrhují členové podvýboru pro energetiku Senátu ČR jako další kompenzaci za to, že na území jižních Čech stojí elektrárna. Zástupcům obcí to navrhli na včerejším (18. 5.) jednání v Týně nad Vltavou s tím, že kompenzace je dalším navrženým vyrovnáním, vycházejícím z připravované novely zákona o rozpočtovém určení daní.

Připravovanou novelu zákona č. 243/2000 Sb., kterou už dvakrát senátoři schválili, budou v následujících týdnech projednávat poslanci. „Chceme, aby padesát procent výnosu z daní za výrobu elektřiny bylo využito ke kompenzaci obcím v blízkosti velkých výroben elektrické energie – tedy uhelných a jaderných elektráren,“ uvedl člen senátního podvýboru pro energetiku a bývalý starosta Dukovan Vítězslav Jonáš.

Ročně se takto vybere asi jedna miliarda korun. „To znamená, že zhruba 500 milionů by šlo na tyto kompenzace, a to jak krajům, kde se tyto výrobny nacházejí, tak obcím v jejich blízkosti. Pro obce v okolí JETE by tak bylo dle poměrného výpočtu vyčleněno asi 35–50 milionů korun, pro Jihočeský kraj pak takřka 6 milionů,“ upřesnil senátor Miroslav Krejča.

Obce v okolí Jaderné elektrárny Temelín dostávají v současnosti peníze od společnosti ČEZ na základě smlouvy o spolupráci. Například Týn nad Vltavou dostane během deseti let 100 milionů korun. Podle starosty Šnorka je to pro město významná částka. Kompenzace od státu obce nedostávají. „Je dobré tyto kompenzace zákonně ustanovit. Dnes obce získávají tolik financí, kolik jejich zástupci vyjednají,“ sdělil Šnorek.

V navržené novele zákona se hovoří o finanční kompenzaci pro obce, které mají ve svém okolí jadernou nebo uhelnou elektrárnu. Podle starostů je dobře, když budou zákonem stanovené kompenzace, nelíbí se jim ale jejich výpočet. „Výpočet kompenzací vychází ze zkušeností obcí v okolí Jaderné elektrárny Dukovany, pro obce v okolí Temelína není ale příliš použitelný. Budeme se proto podílet na úpravách návrhu,“ vysvětlil předseda senátního výboru Jiří Bis s tím, že v komisi, upravující novelu, budou i tři starostové z okolí Temelína (starostové Týna nad Vltavou, Bechyně a Temelína).

Skupina senátorů se vedle včerejšího jednání se zástupci obcí v havarijním pásmu JETE seznámila i s provozem a bezpečnostními prvky elektrárny. „Jaderná elektrárna Temelín by se mohla v relativně blízké budoucnosti rozšířit o další dva bloky, proto jsme chtěli znát názor starostů na dostavbu JETE a přesvědčit se o tom, jaké jsou v současné době vztahy mezi elektrárnou a obcemi,“ řekl senátor Miroslav Krejča, který se podílel na organizaci návštěvy.

V pondělí 16. května to bylo přesně 10 týdnů, co se ve Vimperku sešla skupinka přátel a naprosto spontánně rozhodla o založení občanské platformy „ŠumavaPro“. Byla a je to reakce na výroky a faktické kroky designovaného ředitele Sprány NP a CHKO Šumava Jana Stráského. Dosavadní vývoj v kauze „Šumava“ je ostudou pro Ministerstvo životního prostředí (navzdory vcelku rozumnému stanovisku ministra Tomáše Chalupy k „nápadům“ Jana Stráského), je ostudou České republiky. Veřejnost – laická i odborná protestuje, ale vrcholný úředník státní správy nadále nerespektuje zákony této země. Proto i nadále bude naše občanská platforma „ŠumavaPro“ a její individuální a kolektivní členové vyvíjet své aktivity, se kterými se můžete seznámit a ke kterým se můžete připojit prostřednictvím www.sumavapro.cz.

15. února roku 1991 se ve Visegrádu sešli zástupci tří zemí –Maďarska, Polska a tehdejšího Československa a položili základ vzniku zemí tzv. Visegrádské skupiny. Z původní V3 a rozpadem Československa na Českou republiku a Slovensko stala V4, která výrazným způsobem ovlivňuje děni v Evropské unii a aktivně se podílí na dvou hlavních mezinárodních iniciativách EU, kterými jsou jižní a východní partnerství. Ve dnech 4. – 6.května si toto vše připomněli zástupci evropských výborů všech parlamentních komor zemí V4 při jednání na zámečku Izbicko Palace u polské Opole.

Reprezentanti Poslanecké sněmovny a Senátu ČR, Národní rady Maďarska, Národní rady Slovenska a Sejmu a Senátu Polska diskutovali též o integraci západního Balkánu do EU, přistoupení Chorvatska, energetické bezpečnosti a soběstačnosti, rozvoji dopravní infrastruktury, dalším fungování konference evropských výb orů zemí EU COSAC a o končícím předsednictví Maďarska v Radě EU a o nástupnictví Polska v této důležité roli ve druhé polovině roku 2011.

Na závěr jednání se účastníci setkání, které se koná každý půlrok s rotací hostitelské země (příště to bude v září t.r. Slovensko a místem jednání budou vysoké Tatry) seznámili s jedním z úspěšných projektů realizovaných v rámci programu přeshraniční spolupráce Interreg na pomezí Česka a Polska. Jedná se o využití významné paleontologického naleziště u obce Krasiejow pro vzdělávací a osvětové účely, které popisující celou historii Vesmíru a vzniku života na Zemi. Polští přátelé se po celou dobu setkání osvědčili jako vynikající hostitelé.

Dne 5. dubna se uskutečnilo výjezdní zasedání Podvýboru pro energetiku Senátu PČR v Ústeckém kraji. První zastávkou byl závod firmy KNAUF v Krupce, kde se vyrábějí minerální izolace z odpadního skla. Další zastávkou pak byla výstavba tepelné elektrárny Ledvice a povrchový důl Bílina. Věž kotelny elektrárny Ledvice je se svými cca 150 m nejvyšší budovou v ČR a důl Bílina je naopak nejhlubší místo v ČR pod volným nebem (je na úrovni hladina Baltského moře). Další zastávkou pak byla obec Horní Jiřetín a zámek Jezeří nad povrchovým dolem Čsl. armády. Programem výjezdního zasedání podvýboru bylo seznámení s provozy KNAUF a výstavbou elektrárny Ledvice a diskuze ohledně těžebních limitů hnědého uhlí. Další výjezd plánuje podvýbor na 18. května do elektrárny Temelín.