Na protitankové střelnici JAVOŘÍ vojenského výcvikového prostoru Boletice sledovala v úterý 25. května 2010 delegace ze všech stupňů organizační struktury Armády České republiky a politiků ze strakonického regionu historicky první a zkušební střelby protiletadlovým raketovým kompletem RBS-70 na území České republiky.

Střeleb se zúčastnilo 60 příslušníků 252. protiletadlového raketového oddílu 25. protiletadlové raketové brigády společně s osmi přenosnými komplety RBS-70. Cvičení, jehož byly střelby vyvrcholením, bylo zahájeno již v pátek 22. května 2010 a proběhlo pod vedením řídícího střeleb, velitele 252. protiletadlového oddílu, podplukovníka Vladislava Babinského.

Zajisté lze následující řádky ohodnotit výrokem v úvodu. Ale téma výsledků voleb a jejich dopadu na život a fungování naší společnosti je před volbami spíše námětem pro novináře, komentátory a politology. Méně pak již pro samotné aktivní politiky, kteří by se měli věnovat spíše něčemu jinému než věštění z křišťálové koule a měli by projevovat spíše určitou zdrženlivost.

Obě naše nejsilnější politické strany dostaly od voličů tvrdou, ale asi zaslouženou lekci. Je to odezva za aroganci a vulgarismus z úst jejich některých představitelů, za aféry některých jejich členů, za nesplněné sliby z dob, kdy obě tyto strany měly možnost a odpovědnost reálně ovlivňovat politiku a fungování této země. Je to ale i ohodnocení jejich věrohodnosti a schopnosti se vyrovnat v následujících letech s problémy tohoto světa, s problémy Evropy, s problémy České republiky.

Odmlka od vrcholné politiky pro lidovce a zelené umožní těmto stranám tolik potřebnou vnitřní očistu a hlavně uvědomění si, co jsou vlastně zač a co chtějí. Jejich návrat do vrcholné politiky by po tomto procesu byl pro Českou republiku a její politickou scénu určitě přínosem. Ostatně je na nich, jak se zhostí „generálky“ za dva roky při krajských volbách.

Nové úspěšné politické subjekty na naší politické scéně TOP 09 a Věci veřejné musí teď věrohodně ukázat a předvést, co jsou vůbec zač a jak vážně myslely to, s čím oslovily značnou část voličů (od „starých“ stran ČSSD, ODS i KSČM už po těch dvou desítkách let naší novodobé historie asi tušíme, co od nich můžeme a co nemůžeme očekávat).

Co nás tedy čeká? I když lze samozřejmě teoreticky položit na stůl více kombinací včetně tzv. „velké koalice“ (která se zdá naštěstí již padla), myslím, že reálné jsou už jenom pouze dvě a obě z nich závisí na tom, na kterou stranu od politického středu se vychylují a vychýlí Věci veřejné, které budou v povolebním období hrát roli jazýčku na vahách. Takže buď středopravá koalice, kde pravicovou politiku budou reprezentovat ODS a TOP 09 a Věci veřejné budou tomu dodávat středový a možná i někdy mírně levicový akcent.

Anebo středolevá koalice, kde levicovou politiku budou reprezentovat ČSSD a KSČM (třeba i cestou tzv. „skryté podpory“), a Věci veřejné budou tomu opět dodávat ten středový akcent a oproti první variantě též i pravicovější prvky. Víc od výsledků letošních sněmovních voleb asi očekávat nemůžeme. V každém případě ale ať funkce v exekutivě obsadí zástupci toho prvního či druhého uskupení, bude se muset celé politické spektrum (bez dělení na koalici a opozici) přímo postavit k řešení nejpalčivějších problémů dnešní doby a dnešní společnosti. A těmi jsou především zastavení prohlubujícího se deficitu veřejných rozpočtů (zajímavé myšlenky přináší studie „Jak inteligentně reformovat veřejné finance“ od profesora Jana Švejnara), restrikce korupčního jednání, klíčové reformy důchodového systému, zdravotnictví, sociálního systému a školství, snížení vysoké nezaměstnanosti, zlepšení právního prostředí apod. Vedle těchto „domácích“ témat je ale potřeba jasně vymezit postoje ČR i v takových otázkách jako je zmírnění dopadů a adaptace na klimatickou změnu, vztah mezi rozvinutými zeměmi a rozvojovou částí světa, boj s mezinárodním terorismem apod.

Bez zásadního konsenzu mezi hlavními hráči na politické scéně se dopředu ale nepohneme. Takže musíme jít konstruktivně cestou slušnosti, korektnosti a naslouchání názorů i těch druhých. Abychom toho docílili, bude zapotřebí jak změna rétoriky a myšlení, ale možná i výměna dalších tváří. Arogance, egoismu, hlouposti a korupce jsme si užili již dost. Aby ale byla veškerá snaha o dosažení nápravy v řadě oblastí efektivní, je zapotřebí napravit vztahy i mezi dolní a horní komorou našeho parlamentu. Poslanecká sněmovna totiž doposud ignorovala téměř vše, co v této oblasti navrhoval Senát. Snad s novým složením dolní komory Parlamentu dojde k posunu i v tomto směru.

bude zahájena ve čtvrtek 20. května v 9 hodin 30 minut
Program jednání: zde.

Správa NP a CHKO Šumava je v poslední době v rámci předvolební kampaně nevybíravě napadána dvěma politickými stranami (KSČM, SPOZ). Považujeme za krajně nevhodné používání vymyšlených, fakty nepodložených údajů místo toho, aby v rámci zákona o poskytování informací požádali naší příspěvkovou organizaci o skutečné účetně a statisticky doložené údaje. Dovolte, abychom krátce reagovali.

Jedním z témat je kůrovec. Na území parku se na cca 30 % proti kůrovci nezasahuje a je zde ponechán, tak jako ve světově uznávaných parcích volný průběh přírodním procesům. V uvedeném území jsou však nejen porosty atraktivní pro kůrovce, ale i rozsáhlé území slatí, porostů borovic, jedlí, buků atd. Na tomto bezzásahovém území již 40 % porostů je víceetážových, tedy se spodními patry mladších porostů různého stáří. Přirozeně zde na různých místech usychá i mateřský porost. Vzniká tak nejen druhová různorodost, ale i tolik potřebná věková rozrůzněnost. Podle leteckých snímků do r. 2006 tyto porosty tvořily 1396 ha. Za další rok přibylo 153 ha a za další do r. 2008 uschly dospělé stromy na ploše 310 ha. Tedy porosty s odumřelým mateřským porostem tvoří 1859 ha do léta 2008. Loňský rok se bude vyhodnocovat opět v létě 2010.

Na 70 % území se proti kůrovci zasahuje a uvedené území tvoří tzv. pufrační, tedy nárazníkové pásmo vůči ostatním lesům mimo území parku. Před jarním rojením zde bylo asanováno v letošním roce cca 21 tisíc m3 a zbývá zpracovat necelých tisíc m³. Zároveň bylo instalováno cca 40 000 ks obranných opatření (lapáky, lapače, atd.).

Je tedy zřejmé, že Správa NP má zcela jasnou koncepci ochrany přírody i péče o les na spravovaném území. O množství výskytu kůrovce tak, jako všude v Evropě rozhoduje z velké části počasí a v další míře zodpovědná práce lesního personálu. V současné době jsou z hlediska Správy i zatím přírody (chladné, deštivé jaro, na mnoha místech leží ještě i sníh) vytvořeny optimální podmínky pro zastavení gradace lýkožrouta smrkového.

Dalším tématem jsou holiny z těžeb. Argumenty o tisících hektarech holin jsou naprosto nesmyslné. V roce 2009 byla holina z těžby 364 ha. Rozdíl mezi současnými a minulými zásahy je zejména v tom, že za doby vládnutí Miloše Zemana byly káceny porosty a vytvářeny holiny převážně ve vyšších polohách Šumavy nad 1100 m.n.m. v pásu horských smrčin, ve věku okolo 200 let. Ty byly po jejich otevření větru zcela zničeny orkánem Kyrill.

V současné době jsou zásahy uskutečňovány v nižších polohách v uměle založených smrkových kulturách, kde většina porostů je již přirozeně či uměle z velké části pod hlavními porosty zalesněna. V současné době je víc než 40 % porostů starších 80 let na území parku víceetážových. Podobná situace je i v bezzásahovém území, to znamená, že ani v bezzásahovém území není existence lesa ohrožena. V bezzásahovém území probíhají zcela přirozené procesy, kde hlavní stromové patro postupně odumírá pro své fyzické stáří a nastupují nové generace z přirozených obnov. Místo motorové pily zde probíhá přirozený proces tak, jako v lidském životě.

Národní park má také výrazný vliv na rozvoj regionu. Zřízením národního parku výrazně vzrostla atraktivita území a s ním i cena nemovitostí a pozemků. Zvýšená turistika vyvolala zájem o výstavbu nových penzionů, řada místních obyvatel nabízí turistům ubytovací služby ve svých nemovitostech. Velký počet hotelů a penzionů má nedostatek pracovníků pro svůj provoz a získává zaměstnance z jiných regionů a ostatních států. Příjem z turistiky je dnes jedním z hlavních příjmů místních obyvatel.

V lesnické činnosti jsou práce v rámci zákona o veřejných zakázkách zadávány transparentně prostřednictvím internetu. Pro následující dva roky byly rámcové smlouvy uzavřeny s 210 dodavateli prací. Z toho 165 dodavatelů je z regionu Jihočeského a Plzeňského kraje. Zároveň i vytěžené dříví je prodáváno na odvozním místě odběratelům, tedy až po jeho kvalitativním vytřídění. Veškeré dříví je přednostně prodáváno dřevozpracujícím firmám v regionu (v r. 2009 to bylo 61 %) a dále ostatním firmám v ČR. Zbytek je vyvážen do zemí EU (27 %). Tím Správa parku pomáhá zabezpečovat i zaměstnanost mimo území národního parku v tomto odvětví.

Z výše uvedených reálných údajů je zcela zřejmé, že současnému vedení se daří zabezpečovat základní poslání národních parků, kterým je ochrana přírodních procesů alespoň na části území (30 %) a současně se výrazně podílet na rozvoji regionu ve všech oblastech, včetně zaměstnanosti.

„Oni nechtějí říct, co dělají s těmi 186 tisíci metry krychlovými dřeva.“

Toto je odpověď:

Rok 2007
Počáteční stav k 1. 1. 2007 – 17 953 m³
Těžba dříví – 767.143 m³
Prodej dříví – 581 213 m³   (185 930 m³)
Odpis hmoty k zetlení – 116 521 m³
Vl. spotřeba, el. přejímka – 5054 m³
Končená zásoba – 82 308 m³

Územní členění – kam bylo dřevo prodáno:

Poznámky obecné:
Vládní legislativa tento poslanecký návrh zákona vyhodnotila jako nadbytečný s řadou závad. Informace o tom, že v průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně byly nedostatky zákona odstraněny byla nepřesná, protože i senátní legislativa vyhodnotila ve své informaci ze dne 2. dubna 2010 (tj. po schválení tohoto návrhu v PS) tento zákon jako nadbytečný s řadou závad (v podstatě identické se stanoviskem vládní legislativy). Návrh zákona se „vlámává“ do stavebního zákona, občanského zákoníku, zákona o sdružování občanů, zákona o ochraně přírody a krajiny. Zapleveluje již tak nepřehledný právní řád ČR.

Současná situace:
Zahrádkaření a existence tzv. zahrádkových osad (zahrádkářských kolonií) je jedním z typicky českých fenoménů, který existuje již desítky let. Řada zahrádkových osad vznikla již za 1. republiky. Po 2. světové válce se do původních funkcí těchto osad promítly i takové skutečnosti, jako praktická nemožnost volně cestovat a vznik betonových ghett v panelákových sídlištích. „Únik“ z této šedé reality byl pak většinou právě do zahrádkových osad (z obdobného důvodu se u nás takto rozšířil i fenomén chataření a chalupaření). Po roce 1989 pak začala nabývat význam rekreační složka zahrádkových osad – již není praktická potřeba pěstovat to, co je běžně celoročně dostupné v obchodní síti, spíše je zapotřebí mít v blízkosti bydliště a pracoviště prostor pro relaxaci, neboť se zcela změnil charakter řady pracovních činností spojený s nárůstem časové i psychické zátěže. Řadoví zahrádkáři nestojí o to, aby někdo na jejich činnost pohlížel jako na veřejně prospěšnou, nestojí ani o zájem politiků. Chtějí prostě jenom při změněných společenských, ekonomických a dalších podmínkách v klidu pokračovat v tom, co doposud dělali a v čem navazují na své předchůdce (často rodiče). Prakticky každá ze zahrádkových osad má svůj vlastní osadní řád a svou demokraticky volenou samosprávu. V případě zahrádkaření na pronajatých pozemcích je toto pak ošetřeno smlouvami o pronájmu zahrádkové parcely. Návrh zákona nikterak nezvyšuje právní jistoty a ochranu zahrádkářů nad tato již existující a dlouhými léty osvědčená pravidla fungování, spíše naopak. A tam kde něco nefungovalo nebo nefunguje, to žádný další zbytečný zákon neopraví – je to vždy a jenom na konkrétních lidech a o jejich ochotě a schopnosti spolu rozumně komunikovat a respektovat se.

Celý článek zde.

Pod záštitou M. Krejči se uskutečnila exkurze do Osvětimi, které se zúčastnili studenti tří středních škol z Písku a Vimperka. Studenti dále navštívili Wadowice (rodiště papeže Jana Pavla II.), Krakow a solné doly Wieliczka. Celá akce proběhla v týdnu po leteckém neštěstí, kdy celé Polsko tuto tragédii těžce prožívalo. Studenty doprovázela i novinářka Jindřiška Jelínková, jejíž postřehy si můžete přečíst zde.

Průvodkyně p. Viera Orlowska se studenty Osvětim          Krakow – pietní místo Krakow

Čtyřčlenná delegace Výboru pro záležitosti EU (jejíž jsem měl tu čest být členem) navštívila ve dnech 13.– 16. března Egyptskou arabskou republiku (EAR). Hlavními tématy jednání byla spolupráce zemí Evropské unie se zeměmi Unie pro Středomoří, zapojení českých podnikatelských subjektů do investic v Egyptě, bilaterální vztahy mezi našimi zeměmi, konflikty na Blízkém a Středním Východě a fungování parlamentní demokracie v obou zemích.

V rámci této mise proběhla setkání s ministrem pro parlamentní procedury, ministrem zahraničních věcí a ministrem zemědělství. Byla vedena jednání s představiteli obou parlamentních komor EAR (Lidového shromáždění – obdoba naší Poslanecké sněmovny a Šury – obdoba našeho Senátu) a generálním tajemníkem Ligy arabských států. Do všech těchto jednání se promítla i předcházející nedávná návštěva prezidenta Václava Klause a jeho jednání s představiteli EAR, jakož i příslib reciproční návštěvy reprezentantů EAR v ČR.

Před odletem do Káhiry se členové delegace Senátu sešli s velvyslankyní EAR a obdobná schůzka se uskutečnila i po návratu z Káhiry. Přispělo to ke komplexnosti vyhodnocení celé této pracovní cesty. Na závěr je nezbytné konstatovat, že celý program delegace senátního výboru v Káhiře byl na špičkové profesionální úrovni zabezpečen pracovníky našeho velvyslanectví v Káhiře. V rámci všech uskutečněných jednání jsme měli samozřejmě i příležitost a možnost se seznámit s leskem i bídou Káhirské megapole (cca 20 milionů lidí) a jejího okolí.

Necelý týden po jednání v Káhiře jsem se do této oblasti vrátil soukromě (cesta byla naplánována již před cca půl rokem) a procestoval Egypt po Nilu od Asuánu po starověké Théby (nyní Luxor) a skončil na pobřeží Rudého moře. Egypt je země plná protikladů, kde se stopy jedné z nejvyspělejších starověkých civilizací promíchávají s arabskou současností. Země, kde na jedné straně existuje obrovské bohatství spojené s velikou mocí a na straně druhé neskonalá bída. Země, která doposud nepochopila význam a zranitelnost všech složek životního prostředí, a podle toho se k nim chová (ke škodě své a ke škodě nás všech) Škoda jenom je, že si to většina Evropanů, kteří při pobytu v Egyptě zůstávají uzavřeni v hotelových komplexech na pobřeží Rudého moře, v podstatě ani neuvědomí.

V úterý 23. února proběhlo na půdě EP v Bruselu slyšení Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO) s národními parlamenty ke směrnici o právech spotřebitelů.

V rámci tohoto slyšení byla opakovaně zdůrazněna potřeba jasných pravidel pro vnitřní trh, zároveň ale byla většinou vystupujících skepticky hodnocena šance na plnou harmonizaci v této oblasti, tj. dosažení sjednocení podmínek především pro nefyzické formy nabídky a prodeje zboží (tj. především internetový a dálkový prodej). Velice zjednodušeně interpretováno – směrnice navrhuje sjednotit lhůtu k možnosti vrácení zboží na 14 dnů a lhůtu záruky na zboží na 2 roky. To vše od okamžiku skutečného fyzického převzetí tohoto zboží.

I když právy a ochranou spotřebitelů se zaštiťovala většina vystupujících, dosti opomenuta zůstala ale druhá strana tohoto procesu, tj. obchodníci, kteří ale také potřebují jasná a jednotná pravidla pro obchodování. Je to základ pro zvýšení jejich konkurenceschopnosti na vnitřním trhu EU. V podtextu většiny vystoupení bylo ale možné zaznamenat též úporný lobbing za prosazení právě těch jejich národních zvyklostí na evropskou úroveň.

Typický interiér EP                      Spojovací koridory mezi objekty EP

Před vlastním slyšením proběhla konzultace s pracovnicí Stálého zastoupení ČR při ERU. Slyšení se zúčastnili též oba zástupci ČR v IMCO europoslanci Zuzana Roithová a Edvard Kožušník a zástupkyně Senátu v Bruselu. Následně pak proběhly v sídle Stálého zastoupení ČR při EU konzultace ke koncepčnímu materiálu EUO Strategie EU 2020. Obecně má tento dokument za cíl vytvořit strategický ekonomický plán pro roky 2010 – 2020 navazující na Lisabonskou strategii. Konzultace s pracovníky našeho Stálého zastoupení ČR při EU byla zaměřena na oblast vzdělání, výzkumu a inovací.

Dar Senátu PČR Eropskému parlamentu                           Stálé zastoupení ČR při EU (budova v závěru ulice)

Komplexní podoba Strategie bude dokončena v průběhu března, do konce roku 2010 proběhnou k ní diskuze a teprve v roce 2011 získá svoji konkrétní podobu. Strategie je úzce propojena s projektem Evropského výzkumného prostoru ERA, s Rámcovými programy, projektem GMES a projektem Mobilit (většina těchto segmentů viz samostatné zpravodajské zprávy). Stěžejní roli ve zmíněných oblastech sehraje Evropský technologický institut EIT se sídlem v Budapešti. Tři uzlová pracoviště tohoto institutu (každé v jiné členské zemi EU) se zaměří na problematiku ICT, energie a změny klimatu.

Když jsem při projednávání návrhu odkladu tzv. státních maturit v říjnu loňského roku v Senátu vystoupil s tím, že nemohu podpořit příslušnou změnu školského zákona, ale není pro mě stravitelná ani dosavadní dikce ohledně státních maturit, protože považuji faktickou realizaci této jinak dobré myšlenky za chybnou, nesetkal jsem se ve svém okolí s negativní reakcí.

V přípravě jednotných státních maturit se ale pokračuje vesele dál, utrácí se další horentní sumy za nákup různých služeb – nejlépe z privátního sektoru, a učitelská obec (natož ta studentská) postrádá jakékoli relevantní informace o této radikální změně v našem vzdělávacím systému (i když něco podobného tu už samozřejmě bylo, ale tehdy za relativně málo peněz a dokonce to i fungovalo). Učitelé dál a hlavně s „nadšením“ navštěvují různé, a bohužel často spíše hrůzné, semináře a školení. Prostě rozjetý vlak se řítí a nikdo nemá odvahu zatáhnout za brzdu (anebo dokonce v tom školním expresu žádná brzda není).

K čemu nám ale bude JSM (dovolil jsem si vytvořit novotvar – zkratku tvořenou počátečními písmeny výrazu „jednotná státní maturita“), když máme velice nestabilní školský zákon, který novelizujeme několikrát ročně? K čemu nám bude JSM, když nemáme vyhovující zákon o pedagogických pracovnících, kteří by si lepší právní úpravu už konečně za svoji náročnou práci zasloužili. A neměli bychom nejprve vyčistit středoškolský prostor a striktně oddělit maturitní a nematuritní obory, včetně škol samotných?

K čemu nám bude JSM, když není nikterak verifikována úroveň znalostí žáků končících základní školu a nastupujících na střední školy? V rámci honby za penězi a tudíž žáky samozřejmě bez přijímacích zkoušek.

A k čemu nám budou JSM, když vysokoškolský zákon patří do minulého století? A to ne díky datu jeho přijetí, ale bohužel díky jeho obsahu. Nikdo se doposud nezabývá uznatelností JSM jako určité vstupenky na vysokou školu. Ono to prý tak nějak přijde časem. Zásadně transformovat vysokoškolský zákon by bylo potřeba ale již i z důvodu celé řady nepříjemných afér umožněných právě mj. i nevyhovující právní úpravou tohoto segmentu vzdělávání.

Takže dříve než do projektu JSM budeme sypat další stovky milionů, dejme nejprve do pořádku celou oblast školství, přerušme nežádoucí penězovody a objektivně a kriticky pod dohledem odborné veřejnosti vyhodnoťme vše, co doposud pro zavedení jednotné státní maturity bylo uděláno. Teprve pak obnovme tuto přípravu standardizace výstupu ze studijních oborů středních škol, ale za úzké součinnosti s těmi, kdo tyto školy zřizuje a kdo za jejich chod odpovídá. A to jsou kraje. Proto velice vítám diskuzi, kterou v této oblasti rozvířili představitelé Středočeského kraje, kteří přišli s požadavkem zastavení státních maturit. S ohledem na to, co jsem zmínil výše, mají v tomto moji plnou podporu.

Ale pozor! Vedle jednotných státních maturit tu máme další excelentní výmysl z dílny našeho Ministerstva školství. A tím je zavádění nesexistických označení jednotlivých profesí do našeho rodného jazyka. Něco jako „čistonosoplena“ v současném euročeském pojetí. Jestli je toto to hlavní, čím nás chce Evropská unie úkolovat a my se toho budeme vždy tak horlivě ujímat, asi se ze mě postupně stane euroskeptik. Přestože jsem doposud byl horlivým zastáncem evropské integrace.

Vážená paní ministryně,
musíme reagovat na Váš dopis ředitelům základních škol ze dne 19. ledna 2010, č.j. 1084/2010-60. Vyzýváte v něm ředitele, aby „důsledně sledovali, zda jsou do základní školy praktické zařazovány pouze děti se skutečným mentálním postižením“ a žádáte, aby „hledali cesty, jak i tyto děti přednostně vzdělávat v hlavním vzdělávacím proudu“. Řeč je o dětech ze sociálního prostředí, které je ve vztahu ke vzdělávání znevýhodňuje, ze sociálně vyloučených lokalit, kde jde často o děti romské.

Domníváme se, že veškeré kroky vlád ČR od jara 2008, týkající se tohoto problému, vycházejí z neznalosti reality a degradují obětavou práci pedagogů a jejich snahu tyto děti co nejlépe začlenit do společnosti. Jako lidé z praxe Vás ujišťujeme, že jsme nikdy do speciální školy nepřijímali děti proto, že byly romského původu. Přijímáme k základnímu vzdělávání děti a povolujeme přestup žákům běžných základních škol, pokud v hlavním vzdělávacím proudu vážně selhávají a mají k tomu předpoklady prokázané vyšetřením ve školském poradenském zařízení. Bez rozdílu barvy pleti, rasy nebo náboženského vyznání. O přestup žádají sami rodiče a zařazení dítěte se mnohdy důrazně sami dožadují.

Uvádí se, že hodnota IQ dětí s lehkým mentálním postižením (LMP) je menší než 70. Také se uvádí, že už děti s hodnotou IQ 70 – 80 (značný podprůměr) mívají v základní škole vážné problémy. Naprosto souhlasíme s tím, že není možné, aby speciální školu pro děti s LMP potřebovalo 26 % dětí jednoho etnika, jak uvádíte, když ji potřebují cca 2 - 3% dětí z majoritní společnosti.

Chyba ale podle našeho názoru není v systému základního vzdělávání České republiky.

Lidský mozek prodělává v raném dětství, od narození až do 6 let věku, bouřlivý rozvoj. V té době se formují poznávací schopnosti, analytické a logické myšlení, rozvíjí se řeč. V té době sociální prostředí formuje dítě, určuje, zda přijde do školy dostatečně rozvinuté a schopné absolvovat vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu.

Ano, míříme k tomu, že zde je nutno hledat příčinu vysokého procenta dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí ve speciálních školách. Vzdělávání a rozvíjení dětí v batolecím a předškolním věku je v této sociální skupině na takové úrovni, že to později odpovídá oněm 26 % dětí zařazených do speciálních škol se vzdělávacím programem pro děti s LMP. Při nástupu do školy mají tyto děti nerozvinutou řeč, nerozumí jednoduchým úkolům, mají vady výslovnosti, nerozeznávají základní barvy a tvary, nedokážou počítat do pěti apod. Toto zpoždění rozumového vývoje už děti většinou nemají šanci během školní docházky dohnat. U těchto dětí nejde o mentální postižení vzniklé na základě organického poškození mozku, ale získané díky sociálnímu zanedbání.

Na rozdíl od ministerstva školství řešení nevidíme v násilném držení nerozvinutých dětí v hlavním vzdělávacím proudu. To zákonitě povede ke snížení nároků a celkové úrovně základního vzdělávání. Šlo by o likvidaci funkčního a celá léta budovaného školského systému, která napáchá velké škody na všech dětech. Ty průměrně a mimořádně nadané by byly ve svém rozvoji zákonitě brzděny. Ty hendikepované by byly se slávou integrovány, ale ve skutečnosti by byly v lepším případě v rámci své třídy segregovány s dalším pedagogem, byly by vyučovány redukovanému učivu a stávaly by se terčem posměchu. Děti jsou ve své bezprostřednosti velmi kruté a každému, kdo se liší, to dají najevo. Dovolujeme si vyslovit prognózu, že takový systém by byl nejpozději do 10 let shledán jako omyl a byl by v tichosti nahrazen tím, co se od roku 2010 opouštělo.

Vláda musí nalézt takové řešení, aby se menšina pozdvihla na úroveň většiny, ne naopak. Je třeba nalézt způsob, jak rozvíjet v raném věku rozumové schopnosti dětí ze sociálně vyloučených lokalit. Je třeba nalézt způsob, jak přesvědčit rodiče z těchto sociálních skupin, aby se dětem věnovali, četli jim, kreslili a povídali si s nimi. Pokud rodiče pracují, aby děti posílali do mateřských škol. Je třeba nalézt způsob, jak podpořit rodiny, které se dětem v tomto smyslu věnují, aby se ostatním staly vzorem.

Je třeba změnit dlouhá léta známý a opomíjený fakt, že vzdělání je u většiny rodin v sociálně znevýhodněném prostředí na nejnižších příčkách žebříčku hodnot, že o vzdělání prostě nestojí, protože to stojí určité úsilí, disciplínu a v neposlední řadě i peníze. Je třeba konečně veřejně přiznat, že nedostatek vzdělaných mezi lidmi ze „sociálně vyloučených lokalit“ není způsoben tím, že jim to majoritní společnost neumožňuje a že mají omezen přístup k základnímu a střednímu vzdělávání, ale tím, že oni sami o vzdělání opravdu nestojí. Všichni víme, kolik takových dětí po povinné školní docházce s radostí opouští školský systém. Už celá desetiletí, co pamatujeme. Způsob obživy a života, který volí, jim zcela vyhovuje. Je třeba nalézt způsob, jak podpořit rodiny, které svým dětem chtějí dopřát vzdělání, aby se ostatním staly vzorem. V předchozích odstavcích se úmyslně nehovoří o romech. Jde o všechny rodiny, které lze označit jako sociokulturně znevýhodněné prostředí, a ty jsou zastoupeny ve všech etnických skupinách. V romské komunitě bohužel neúměrně více, což dokazuje právě 26% dětí ve speciálních školách pro děti s LMP.
Žádáme Vás, paní ministryně, abyste se zasadila o to, aby vláda, ministerstvo a další kompetentní orgány přestaly na problémy s určitými sociálními skupinami pohlížet přes brýle dovezené ze Štrasburku, a aby začaly problémy konečně řešit selským rozumem, ne od důsledků, ale od příčin.

Ministr financí Eduard Janota vyděsil většinu našich parlamentních politických stran návrhem, že jeho ministerstvo vyčíslí a zveřejní ekonomickou náročnost a dopady jejich předvolebních slibů. Strany spustily ihned pokřik, že na to ministerstvo nemá potřebné kapacity a odbornost, že není apolitické apod. A naše velevážené politické strany mají snad na vyčíslení dopadů realizace svých předvolebních slibů kapacity? A jsou dostatečně nad věcí, aby záměrně nemlžily negativa a nezveličovaly pozitiva svých leckdy zcela absurdních a populistických návrhů?

I nejhůře odvedená práce úředníky Ministerstva financí na predikci finanční náročnosti předvolebních slibů by byla v tom našem politickém marasmu přínosem. Máme jedinečnou šanci to vyzkoušet, tím spíše, když nemáme ani vládu jedné strany, ani vládu chatrné koalice. Já jako občan České republiky a volič, bez ohledu na moji stranickou příslušnost i bez ohledu na leckdy odlišné názory na řadu věcí, nadšeně tento nápad ministra Janoty vítám a budu-li jej moci jakkoli podpořit, tak to učiním.

Bohužel je asi tento nápad nyní po částečné destrukci návrhu státního rozpočtu na vedlejší koleji. Škoda. Ale možná by to mohlo inspirovat serióznější politické subjekty, aby si tento nápad osvojily a samy přiznaly voličům ekonomické rozměry svých předvolebních slibů. A hlavně aby je pak v případě vítězství ve volbách také potom respektovaly.

Tak nám asi koncept tzv. rovné daně pomalu klesá pod horizont. Postupně více a více politiků a ekonomů připouští s ohledem na ekonomickou krizi, na jejíž konec není zatím vidět, potřebu znovuzavedení progresivního zdanění. Jenom se liší v kolika pásmech a v jaké výši. Asi je to nezbytné. Při diskuzích o solidaritě bohatších s chudšími, nemocných se zdravými, úspěšných s méně úspěšnými ale nesmíme zapomínat též na rozměr obecné spravedlnosti a osobní odpovědnosti. Musíme také rychle zapomenout na zavedené klišé, kterým v naší společnosti je to, že bohatství smrdí zlodějnou a korupcí a chudoba je znakem morální a jiné čistoty.

Při veškerých diskuzích na toto téma musíme si být vždy vědomi, že i při rovné dani ti s vyššími (a samozřejmě přiznanými) příjmy odvádějí do společného měšce více, a ti „chudší“ méně – a to jak na daních, tak na zdravotním a sociálním pojištění. Při čerpání státem garantovaných požitků (v nemoci, ve stáří apod.) pak jsou ale potom ti, co méně přispívali, na tom relativně lépe z hlediska relace „dal – dostane“. Takže i v rovné dani je zakotvena solidarita. Ale to je samozřejmý znak každé demokratické a sociálně orientované společnosti a nelze proti tomu nic namítat.

Solidaritou vyššího stupně je pak rozumná míra progrese ve zdanění příjmů. Když říkám, že rozumná, tak tím mám na mysli to, že by nejvyšší sazba neměla překročit dvojnásobek nejnižší sazby, že by interval daňových pásem měl být stanoven relativně plynule v návaznosti na třeba takovou položku, jakou je např. minimální mzda a její násobek. Do výpočtu daně by se měly promítnout na straně příjmů ale veškeré pobírané sociální či jiné dávky, náhrady (i ty živě diskutované náhrady ústavních činitelů) a kompenzace, včetně výživného apod. Prostě vše, co je z jakýchkoli zdrojů a z jakýchkoli pohnutek konkrétním příjmem jednotlivce. Adekvátně pak musí být na straně výdajů zohledněny a z daňového základu odečteny sponzorské dary, platby výživného a další položky, kterými by mohly být možná i spoluúčast na zdravotní péči, spoluúčast na vzdělání apod. Jen tak bude tento systém solidární i spravedlivý zároveň a přitom pro každého pochopitelný, jednoduchý a motivující. A jen takový systém nebude destabilizovat veřejné finance.

Uprostřed celosvětové, evropské ale i čistě národní hysterie panující okolo klimatické změny a globálního oteplování se podařilo něco donedávna těžko představitelné. Při projednávání materiálu „Posílení mezinárodního financování pro změnu klimatu: evropský návrh pro kodaňskou dohodu“ ve Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu Parlamentu ČR se podařilo dosáhnout shody v doporučení pro plénum Senátu, které se poněkud vymyká doposud oficiálně deklamovaným výrokům. Toto doporučení si pak na svém jednání 10. prosince Senát plně osvojil a schválil celkem 59 hlasy ze zaregistrovaných 72 senátorů, tj. výraznou většinou, aniž by při projednávání tohoto bodu padla jakákoli kritická nebo zpochybňující připomínka. A o čem to na podnět VEU Senát vlastně rozhodl? Zjednodušeně řečeno, vyslovil prostě „jenom“ toto:

„Že má obavy z vynakládání značných veřejných finančních prostředků na boj se změnami klimatu, aniž by byla prokázána finanční efektivita těchto opatření; že vyzývá Komisi k dalšímu úsilí na důkladném prověření informací a výsledků vědeckých výzkumů, které jsou směrodatné pro další kroky Evropské unie v oblasti snižování emisí skleníkových plynů; že apeluje na Komisi, aby byly brány v potaz i názory zpochybňující lidské aktivity jako hlavní příčinu změny klimatu a bylo komunikováno i se zastánci ostatních názorových proudů týkajících se této problematiky; že žádá vládu, aby jej informovala o dalším vývoji v této oblasti; a že pověřuje předsedu Senátu, aby toto usnesení sdělil Evropské komisi.“

Konečně tedy zazněla jasná a konkrétní výzva k rozvážnosti a obezřetnosti při přijímání jakýchkoli závazků, které dlouhodobě a dalekosáhle ovlivní život náš i životy našich dětí. Teď jenom aby na toto adekvátně a v reálném čase reflektovali ti, kdo nás navenek při jednáních na evropských i světových fórech reprezentují, a kdo rozhodují o chodu a životě naší společnosti ve funkcích v exekutivě.

Média se v posledních týdnech s gustem věnují též tématu platů a náhrad poslanců a senátorů. Jako senátor jsem podle nich i já jedním z těch „nenasytných“. Poslance tlak a zájem médií natolik vyděsil, že z přemíry obav o svou image či z přemíry populismu jsou ochotni předkládat a schvalovat legislativní paskvily a když je na to Senát upozorní, zbaběle si stojí na svém. Učiním opak a naleji všem „čistého vína“.

Takže k té mé nenasytnosti. Více jak 20 % mého čistého platu, ze kterého platím samozřejmě zdravotní i sociální pojištění, jde na sponzorování různých akcí a činností. A teď ty populární náhrady. Nájemné z regionální senátorské kanceláře je nulové, protože je umístěna v objektu ve vlastnictví státu (hradí se pouze spotřeba energií, úklid a telekomunikační poplatky). Možnost bezplatného využívání veřejné dopravy nevyužívám – a když tento typ dopravy použiji, vždy platím jízdné v plné výši. Pravdou ale je, že zrovna v těchto případech (kanceláře a dvojí možná kompenzace výdajů na dopravu) jsou rezervy.

Paušální náhrady (reprefond a cestovní náhrady) využívám v plné výši, protože nelze jinak. Příspěvek na ubytování v Praze též využívám v plné výši, skutečné náklady na ubytování jsou totiž vyšší než tento příspěvek – rozdíl hradím ze svého platu. Taktéž v téměř plné výši využívám náhrady výdajů na odborné práce, tzv. expertné (to je ale příjmem mých externích spolupracovníků). Vůbec si na výši platu a tzv. náhrad senátora nestěžuji a plně si uvědomuji, že z hlediska příjmů patřím k té části naší společnosti, která nemá existenční potíže. Na druhou stranu ale nemám vůbec pocit, že bych se „topil v penězích“ a velice pečlivě já i celá moje rodina zvažujeme každý výdaj, každou investici. Vedle poslanců a senátorů tu jsou ale i další kategorie osob, o jejichž příjmech by se v rámci objektivity měla zajímat média též – týká se to např. některých členů obecních a regionálních samospráv, u kterých vedle slušných platů také fungují různé benefity, ať již v podobě služebních vozidel s řidičem či bez něho, ubytování v sídlech úřadů apod. Vytrhávat cokoli z kontextu je ale neseriózní a matoucí. Svou roli také ale hraje i to, vykonává-li zákonodárce svou činnost na „plný úvazek“ nebo jako „vedlejšák“.

Každý má právo v případě jakýchkoli pochybností o platech či náhradách plně využít zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a zákona č. 236/1995 Sb., o platu představitelů státní moci. Podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinnými subjekty státní orgány, územní samosprávné celky a veřejné instituce, nikoliv ale jednotliví senátoři. Pokud jde o náhradu výdajů na odborné a administrativní práce, Kancelář Senátu poskytne základní osobní údaje pouze o senátorovi, který je ve smyslu zákona č. 236/1995 Sb. příjemcem veřejných prostředků (popř. o výši, účelu a podmínkách vyplacení finančních prostředků), nikoliv již ale o dalších osobách, jimž byly tyto práce na základě soukromoprávní smlouvy senátorem zadány.

Senátor nemá zákonnou povinnost tyto údaje sdělovat, není totiž subjektem povinným podle zákona č. 106/1999 Sb. Případné sdělení údajů o osobách, jimž byly odborné a administrativní práce zadány, je tedy věcí jeho osobního rozhodnutí, pokud mu v tom případně nebrání smluvní ujednání s osobou, která odborné či administrativní práce pro senátora zajišťuje. Kdokoli se na mě v této záležitosti osobně obrátí, obdrží relevantní informace o veškerém využití a využívání mých senátorských náhrad.

Po ukončení letní okurkové sezóny mají média, a skrze ně veřejnost, zase celkem dobrou žeň. Začal to Jiří Paroubek zařazením zpátečky ohledně předčasných voleb. Mirek Topolánek zase učinil pro některé těžko pochopitelné gesto a odstoupil ze Sněmovny. Dosavadní celkem pozitivní obraz našeho vysokého školství se hroutí v důsledku série afér s délkou studia a udělováním titulů a Ministerstvo školství s Akreditační komisí se jen stěží pokouší vymanit ze své odpovědnosti za tento stav. Tanečky okolo sestavení a schválení rozpočtu pro rok 2010 také dokáží zaplnit část prostoru v médiích všeho typu. Radar v Brdech nebude a nedokážeme se shodnout na tom, koho vyšleme do Bruselu do Komise, a ten, na kom by se politické špičky přece jenom jakž takž shodly, o to nemá zájem. No a jedním z hitů této pookurkové sezóny jsou i zahraniční cesty poslanců a senátorů.

S potěšením jsem zjistil, že pozornosti neunikla ani cesta čtyř členů Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR na Maltu, které jsem se jako místopředseda tohoto výboru též zúčastnil. Je na zvážení každého jedince, zda zahraniční služební cesta, při které dojde k setkání a jednání s ministrem vnitra, ministrem spravedlnosti, ministrem zahraničí, předsedou Parlamentu, předsedou hlavní opoziční stany, vicepremiérem a premiérem vlády a dokonce i s prezidentem navštívené členské země EU, má či nemá smysl a význam. A jestli témata těchto jednání, kterými byla migrace z afrických zemí do Evropy skrze Maltu, energetická bezpečnost a soběstačnost, účast českých firem na budování energetické infrastruktury Malty, proces ratifikace Lisabonské smlouvy a zkušenosti spojené se vstupem do eurozóny lze považovat za důležitá, nebo naopak za banální.

Dovolím si upozornit na ještě další dvě zahraniční cesty, které jsem za svého působení v Senátu od října loňského roku podnikl a které jaksi pozornosti unikly. V prosinci 2008 to byla návštěva Bruselu na základě pozvání našich europoslanců (a na jejich náklady) za účelem seznámení se s činností Evropského parlamentu a jeho orgánů (uskutečnilo se v době návštěvy jeho svátosti tibetského dalajlámy v EP).

V září tohoto roku to pak byla účast na jednání „evropských výborů“ zemí tzv. „Visegrádské čtyřky“ v Liptovském Mikuláši. Zástupci České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska zde konzultovali společný postup v takových oblastech, jakými jsou problematika klimatických změn, příprava národních rozpočtů pro rok 2010 v kontextu s hospodářskou krizí, reforma společné zemědělské politiky EU s důrazem na produkci a odbyt mléka, společná energetická politika a východní partnerství, tj. spolupráce zemí EU s některými zeměmi východní Evropy a střední Asie (souvisí úzce s bezpečností evropského prostoru a regulací ekonomické a politické migrace).

Opět je na posouzení každého jedince, zda se i v tomto případě jednalo o potřebné či samoúčelné zahraniční cesty. Ujišťuji každého návštěvníka mých webových stránek, že bude vždy bezprostředně o každém mém nesoukromém „výletu“ za hranice ČR informován, jak tomu bylo ostatně doposud.

Donedávna, když kdokoli vyslovil slovíčko „Plzeň“, obvykle tím mínil značku tradičního a oblíbeného piva. Nově ale toto slovíčko evokuje „cosi shnilého v království českém“. V souvislosti s kauzou na právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni padají silná slova o odebírání titulů, Akreditační komise vlády ČR a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se předhání v kontrolách a dokonce již na toto téma vznikají vtipy a karikatury.

Kdo ale zkontroluje Akreditační komisi, kdo zkontroluje MŠMT (a jiná ministerstva a další centrální orgány státní správy)? Není starou pravdou, že ryba smrdí od hlavy? Jsme malý státeček, kde se téměř všichni navzájem znají a jsou si různým způsobem a měrou zavázáni. Povýšili jsme klientelismus a „jánabráchismus“ na něco, co se bohužel stalo téměř nedílnou součástí našeho každodenního života. A nyní se asi v tomto systému něco zaseklo. To, že to začalo v Plzni a ne někde jinde, je možná jenom náhoda.

Další ostuda pro Českou republiku. Kolikátá již? Ale bere nás ještě vůbec někdo vážně? Po tom všem, co tento rok na domácí i evropské politické scéně předvádíme? Půjdu tedy radši do nejbližší nálevny a poručím si tu správnou „Plzeň“ s pořádnou pěnou a budu odrážet ataky ostatních štamgastů, co jsme to za blbce.

Poslední říjnové pondělí se uskutečnily sedmé české dny pro evropský výzkum, které se zaměřily na efektivní politiku výzkumu a vývoje pro Evropu. Tradice českých dnů pro evropský výzkum se datuje již od roku 2002, kdy se konaly poprvé a od této úvodní aktivity se datuje jejich počítání, proto v tomto roce již „sedmé“. Sedmička ale v průběhu jednání zazněla vícekrát – např. v souvislosti se sedmým rámcovým programem pro výzkum, který je v rámci EU realizován v období 2007–2013.

Tato akce byla pořádána Technologickým centrem Akademie věd a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a byla programově rozčleněna do tří základních tématických bloků. Letos tuto akci doprovázel vysoký zájem našich i zahraničních pracovníků v oblasti výzkumu.

Úvodním z těchto bloků bylo předsednictví České republiky v Radě EU v první polovině roku 2009 a jeho přínosy pro evropský výzkum a vývoj. V rámci jednoho z mott našeho předsednictví „Evropa bez bariér“ se pod naším vedením uskutečnilo celkem 27 prestižních akcí zaměřených na oblast výzkumu. Některé z nich byly v rámci „sedmých dnů“ prezentovány (určitě to byla náhoda, ale příspěvků v tomto bloku bylo opět sedm).

Druhým blokem bylo pak hodnocení „sedmého rámcového programu“ a jeho další směřování. Přestože oficiálně proběhne střednědobé hodnocení až v roce 2010, přesto již lze některé částečné závěry o účasti a úspěšnosti ČR v tomto RP učinit. Bohužel nejsou pro nás ale příliš pozitivní. Málo se podílíme na koordinaci úspěšných projektů, máme nízkou aktivitu při podávání projektů – řadíme se na 22. místo dle počtu účastí na 1 milion obyvatel z 27 a téměř ignorujeme tak stěžejní oblast jakou je energetika. Dostáváme se postupně do role pasivního donátora ostatních zemí EU, místo abychom na výzkum aktivně čerpali evropské zdroje. V současné době je sedmý rámcový program pro výzkum projednáván ve Výboru pro záležitosti Evropské unie a do Pléna Senátu bude tímto výborem postoupeno příslušné doporučení.

Třetím a posledním blokem byla strategie pro přípravu osmého rámcového programu pro výzkum. Přestože tento RP bude spuštěn až od roku 2014 a jeho přípravy budou oficiálně zahájeny v příštím roce, je nezbytné již nyní vést dialog k jeho přípravě. Současné švédské předsednictví v Radě EU vneslo do tohoto procesu novou dynamiku tzv. Lundskou deklarací. Podle této deklarace se musíme zaměřit na trvale udržitelná řešení pro celosvětové problémy zejména v oblastech klimatických změn, zajištění dodávek energie, vody a potravin, stárnutí společnosti, veřejného zdravotnictví, pandemií, bezpečnosti a změn ve světové ekonomice. To vše přináší veliké výzvy pro výzkumníky a výzkumné týmy. Ale jenom za podmínky, že se dokážou vymanit z problémů, které nás v současnosti provází při účasti na aktivitách současného RP.

A ještě jedna „sedmička“ na závěr. Sál Masarykovy koleje v Dejvicích, kde se jednání konalo, je železobetonovými rámy rozdělen přesně na sedm polí.

Již podruhé za dobu své krátké existence absolvoval Podvýbor pro energetiku Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu Senátu Parlamentu ČR výjezdní zasedání. První se konalo v září t.r. v Plzni a bylo zaměřeno na teplárenství. Druhé se uskutečnilo předposlední týden v říjnu a bylo orientované především na jadernou energetiku.

První zastávka senátorů byla na teplárně Třebíč, která vyrábí teplo výhradně spalováním biomasy. Druhá zastávka byla pak ve firmě ENVINET a.s., která je jedním z významných dodavatelů pro energetiku. Na toto navázal pracovní oběd s představiteli dalších dodavatelů pro jaderný průmysl a energetiku. Na konec prvního dne tohoto výjezdního zasedání pak proběhla schůzka s některými starosty obcí v havarijním pásmu jaderné elektrárny Dukovany, kde byl diskutován především návrh novely zákona o rozpočtovém určení daní (RUD), podle kterého by bylo možné krajům a obcím, na jejichž území se nachází významný výrobce elektrické energie z uhlí nebo z jádra, přiznat významnou daňovou dotaci.

Druhý den se pak uskutečnila návštěva a prohlídka jaderné elektrárny Dukovany, včetně meziskladu tzv. vyhořelého paliva, kde v kontejnerech CASTOR jsou před dalším zpracováním a použitím skladovány palivové tyče. To, co mnozí považují za problematický odpad je ve skutečnosti velice cennou energetickou surovinou. Ve „vyhořelém“ palivu totiž zůstává ještě cca 96% využitelné energie ve formě uranu U238 (jaderné elektrárny současné generace využívají pouze menšinový obsah uranu U235).

V případě, že nevybudujeme další významný energetický zdroj, tak naše hospodářství i občané pocítí významně okolo roku 2020 nedostatek elektrické energie. Jedinou současnou smysluplnou alternativou při výrobě elektřiny jsou jaderné elektrárny. Proto jsou připravovány dva nové bloky pro jadernou elektrárnu Temelín se spuštěním v roce 2020 a jeden nový blok pro jadernou elektrárnu Dukovany se spuštěním v roce 2025. Představy, že bychom se mohli bez těchto nových energetických kapacit obejít, jsou velice naivní a nebezpečné. Obnovitelné zdroje v tomto směru nejsou žádnou spásou (viz špatné zkušenosti s biopalivy a fotovoltaikou), uhlí bychom měli využívat prioritně především v teplárenství a zvyšovat závislost ČR na dovozech zemního plynu také není tou správnou cestou.

Zatímco odpor proti jaderné energetice není v podmínkách ČR zas tak zcela podstatný, složitější to je v otázce definitivního uložení jaderného odpadu. Veřejnost si většinou představuje, že se jedná o monstrózní zařízení, které esteticky, hygienicky, provozně apod. znehodnotí trvale velké okolí. Přitom se ale jedná o velice sofistikované objekty v podzemí, s naprosto nepatrnou vstupní částí na povrchu. Měl jsem tu možnost seznámit se osobně s projektem HADES (Belgie), zaměřeným na ukládání radioaktivních odpadů do jílových struktur, i s projektem NAGRA (Švýcarsko), kde je pro ukládání radioaktivních odpadů použito granitové podloží Alp. V obou případech jedná o fascinující výtvory špičkového výzkumu a jezdí se s nimi seznamovat návštěvníci z celého světa. Druhým z pohledu veřejnosti neuralgickým bodem jaderné energetiky je těžba uranu. Pokud ale budeme uran nakupovat v zahraničí, je to obdobná závislost jako v případě zemního plynu.

Na závěr svého výjezdního zasedání, kterého se zúčastnilo celkem 8 senátorů (což je cca 1/10 celého Senátu) byla vydána tisková zpráva. Ta se zabývá využíváním biomasy především pro teplárenství v místních a regionálních měřítkách, podporou rozvoje jaderné energetiky a přípravou novely zákona o RUD, která by umožnila poskytovat obcím a krajům kompenzace za umístění a provoz významných energetických zařízení. Při plánování a realizaci jakýchkoli energetických investic je zapotřebí dát dostatečný prostor a možnosti především tuzemským energetickým firmám. Ostatně o atraktivitě naší energetiky svědčí i lobbing amerického viceprezidenta Joe Bidena, který při své nedávné návštěvě nabízel spolupráci amerických firem při dostavbě Temelína.

Pořad této schůze najdete zde

Ve středu 14. října se uskutečnilo příhraniční setkání předsedy Senátu Parlamentu České republiky Přemysla Sobotky s předsedou Spolkové rady Rakouské republiky Erwinem Preinerem. Po přivítání rakouské delegace na hraničním přechodu Strážný se první zastávka odehrála ve Stožci. Při pracovní snídani zazněly úvodní proslovy zástupců obou stran a byla nastíněna témata jednání. Milým zpestřením byla pak návštěva mateřské školky a základní školy.

Poté se účastníci akce vydali nejprve na tzv. kalamitní svážnici a následně na Plešné jezero. Čerstvě napadaný sníh a ztížená viditelnost poněkud tento průnik do nitra Národního parku Šumava zkomplikoval. Na Plešném jezeře se k účastníkům protokolární akce připojili zástupci kláštera Schlagl. Na rozdíl od nedávné návštěvy Plešného jezera expremiérem Milošem Zemanem se to tentokrát obešlo bez zájmu a přítomnosti veřejnosti i médií.

Média si to pak ale vynahradila v Lipně nad Vltavou, kam se přesunula česká i rakouská delegace na pracovní oběd a pokračování diskuze. Přestože byl kůrovec tématem, ke kterému se někteří účastníci neustále vraceli, minimálně stejně emocí v diskuzi vyvolaly ale i otázky a odpovědi týkající se procesu ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice.

Ze strany předsedy Senátu PČR Přemysla Sobotky padl návrh na ustanovení mezinárodní meziparlamentní komise, která by se zabývala otázkami spojenými s ochranou přírody a životem lidí na Šumavě. Do této iniciativy by ale bylo vhodné, aby se zapojilo i Německo, na jehož území leží Bavorský národní park, který nelze od Šumavského národního parku oddělit jakoukoli bariérou. Navíc Bavorský NP představuje i pro Šumavský NP určitou vizi a cíl, neboť principy ochrany přírody uplatňované na české straně Šumavy začali v Bavorsku uplatňovat o cca 15 let dříve. Rakouská strana pozitivně komentovala společnou dohodu českého ministra životního prostředí Ladislava Mika a jeho rakouského protějšku Nikolause Berlakoviche o ochraně lesů na společné hranici v Národním parku Šumava, která byla uzavřena předchozího dne.

Ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy je pro partnery z Rakouska především problémem určitá nečitelnost a nepředvídatelnost kroků činěných některými senátory a především pak prezidentem Václavem Klausem. Tento problém ve vztahu k ČR ale pociťují i ostatní členské země Evropské unie. Program setkání byl pak ukončen v Cisterciáckém klášteře Vyšší Brod, kdy se provedením delegací obou zemí nejcennějšími partiemi kláštera ujal sám pan převor. Samozřejmě v průběhu setkání českých a rakouských politiků a jejich doprovodů byla otevřena celá řada dalších témat, ale těmi nejpodstatnějšími byly jednoznačně kůrovcová kalamita a život obyvatel na Šumavě a ratifikace Lisabonské smlouvy.

Nadpis snad dostatečně zřetelně evokuje způsob, jak se efektivně přemístit z bodu A do bodu B. V případě Jihočeského kraje to bude brzy asi celkem jednoznačné – ani na koni, ani na oslu, ale lodí nebo letadlem. Po jednom již rozběhlém megalomanském projektu, kterým je splavnění Vltavy až do Českých Budějovic, se pouštíme do druhého – mezinárodního civilního letiště v Plané. Jenom si kladu otázku, kdo a čím se bude plavit po Vltavě a létat vzdušným prostorem nad našimi hlavami.

A hned se nabízí další otázky. Nepotřebujeme více než pár lodí na Vltavě to, aby jejím korytem tekla čistá voda? Nákladní dopravu ze silnic již na vodu nepřeneseme (když jsme toho nedosáhli ani na železnici) a tuzemským výletníkům stačí plavby po jezerech nad přehradami Vltavské kaskády (možná ale nejde o výletníky z tuzemska). Kolik by místo toho bylo čistíren odpadních vod, kilometrů vodovodů a kanalizací a tolik potřebných zařízení pro další využití a zneškodňování odpadů, které nás jednou zadusí?

Kolik by místo investic do letiště, které bude mít stejně vždy maximálně regionální význam, bylo kilometrů opravených silnic, opravených mostů a bezpečných křižovatek? A proto, abychom se rychle a spolehlivě dostali z jihu Čech do centra republiky a dále (tudíž i na letiště v Ruzyni) přece realizujeme dálnici D3, rychlostní komunikaci R4 a rekonstruujeme IV. tranzitní železniční koridor. Na všechno ale mít nebudeme. To je snad již jasné každému z nás.

Ale možná, když se od těchto „přízemních problémů“ a „hloupých otázek“ schováme na lodích a v letadlech a někam hodně rychle a hodně daleko odcestujeme, nebude nás to zas tak moc trápit. Pohledy zevnitř a pohledy zvenčí se leckdy velice diametrálně liší, je ale potřeba jen získat patřičný nadhled. Vždyť investice do splavnění Vltavy a rekonstrukce letiště nabízí pro investora, dodavatele staveb a budoucí provozovatele tolik zajímavého prostoru pro spolupráci.

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (senátní tisk č. 158)

Vážený pane předsedající, pane předkladateli, dámy a pánové. Během více jak dvacetiletého působení ve školství jsem vždy zastával názor, že je potřeba standardizovat výstupy z každého vzdělávacího cyklu, z každého vzdělávacího stupně. Nyní ale máme po desetiletí příprav tzv. státní maturity, po stamilionech vynaložených finančních prostředků na tuto činnost, administrativní moloch, který děsí studenty, děsí vedení škol, děsí učitele. Já nemohu podpořit ani ponechání stávající dikce školského zákona, ani jeho novelu. Jediné, co bych podpořil, je opustit tento záměr a vrátit se k němu poté, až dostaneme všichni trochu více rozumu. Jenom za rok 2008 jsme tuším osmkrát novelizovali školský zákon, základní právní předpis pro veškeré počáteční vzdělávání. Letos to bude již potřetí a do konce tohoto roku to stihneme určitě ještě několikrát. Děkuji za pozornost.

V posledních hodinách a dnech v souvislosti s novým požadavkem prezidenta Václava Klause ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy a jejích možných dopadů na revizi Benešových dekretů se rozvířila diskuze o tom, zda se prezident odmítáním ratifikace LS nedopouští velezrady, zda je způsobilý vykonávat prezidentský úřad a zda je či není na místě jeho případné odvolání. Jsou to témata, která jsou diskutována nejen na domácí scéně, ale i na evropských kolbištích a opět výrazně formují pohled zemí Evropské unie na Českou republiku. Vzhledem k tomu, že tyto dotazy jsou směřovány i na zákonodárce, dovolím se podělit o svoji reakci na tato témata tak, jak jsem na ně odpověděl redakci „Aktuálně.cz“.

1. Nedomnívám se, že by se pan prezident Václav Klaus dopustil velezrady tím, že nastolil novou podmínku pro ratifikaci Lisabonské smlouvy. Václav Klaus se rozhodl hrát roli oponenta evropské integrace a oponenta Evropské unie a nelze od něho čekat žádnou změnu. Jeho podmínka – referendum v Irsku, byla splněna. To, co stačilo k ratifikaci polskému prezidentovi Lechu Kaszynskemu, našemu prezidentovi zřejmě nepostačuje. Slib, že nebude tím, kdo by jako poslední bránil ratifikaci Lisabonské smlouvy, také jaksi vysublimoval. Jakým prezidentem je ale člověk, který nedrží své slovo? A to je pro ČR horší zpráva, než hledání dalších zástupných problémů (nyní Benešovy dekrety – a co bude po nich?), kterými by měl být proces ratifikace pozdržen, či dokonce zastaven.
2. Domnívám se, že bez ohledu na výhrady k postoji pana prezidenta ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy, i bez ohledu na některé jeho další názory a postoje, se kterými nesouhlasím a souhlasit nemohu, je způsobilý vykonávat prezidentský úřad. Prostě máme takového prezidenta, jakého nám naši zákonodárci (a to dost ostudným divadlem) zvolili. Václav Klaus se od doby svého znovuzvolení do úřadu prezidenta České republiky moc názorově nezměnil. Takže „černého Petra“ drží v ruce spíše zákonodárci, kteří mu při prezidentské volbě dali svůj hlas. A chceme-li cokoli v tomto změnit do budoucna, musíme buď přistoupit k přímé volbě prezidenta anebo pečlivěji vybírat své poslance a senátory a zajímat se o podstatně širší spektrum jejich názorů, než jenom o několik málo aktuálních předvolebních témat (často vytvořených i uměle).
3. Debatu o případném odvolání prezidenta v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy, či v souvislosti s čímkoli jiným, považuji za nemístnou. Místo toho bychom měli začít velice rychle a velice vážně hovořit o změně Ústavy, o změně volebního zákona a změně jednacích řádů obou komor Parlamentu. Těch národních a bohužel i mezinárodních ostud v tomto roce bylo již dost - počínaje vyslovením nedůvěry vládě v době našeho předsednictví Radě EU, přes paskvil v podobě ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny až po ukvapené schválení novely Ústavy. Jsou tu ale i další problémy, se kterými se velice brzy budeme zase setkávat – vznik patových povolebních situací, nevyvážené postavení komor Parlamentu, zpochybňování role Ústavního soudu apod. A proto je zapotřebí začít seriózní diskuzi o změně příslušných právních norem. Dvacet let novodobé historie České republiky by pro nás mělo být v tomto procesu východiskem a vodítkem i jakýmsi mementem.

Senát jako horní komora Parlamentu ČR projednal a schválil na své poslední schůzi řadu novel zákonů ve vztahu ke školství. Novelou školského zákona požehnal oddálení tzv. státních maturit. Do Poslanecké sněmovny vrátil opravenou novelu vysokoškolského zákona, kterou se mění název Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně na Mendelovu univerzitu v Brně a po více jak třech letech od svého vzniku se do přílohy tohoto zákona konečně dostává Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích. Druhým čtením prošel senátní návrh novely vysokoškolského zákona, který opravuje chybná ustanovení v oblasti celoživotního vzdělávání a vrací pracovně-právní postavení akademických pracovníků do původní podoby před změnou prosazenou Poslaneckou sněmovnou. Problémů v našem školství je ale podstatně více a byl by nejvyšší čas se jimi začít komplexně a zodpovědně zabývat. Současný největší problém našeho školství je dle mého mínění zcela nekoncepční práce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Užitečná a potřebná práce řady pracovníků MŠMT a jím zřizovaných a řízených institucí je zcela negována neschopností vedení tohoto rezortu jasně stanovit priority a cesty, jak jich dosáhnout, a toto prosadit v rámci exekutivy a posléze i u zákonodárců.

Střední školy potřebují jednoznačný a srozumitelný nový školský zákon – neustálé chaotické novelizace této stávající základní právní normy jsou již neudržitelné a svědčí o její značné nestabilitě. Druhý stěžejní zákon v této oblasti školství, zákon o pedagogických pracovnících, nevykazuje sice tolik závad a nedostatků jako školský zákon, ale také není bez nedostatků.

Na střední školy dorazila ze základních škol vlna RVP (rámcových vzdělávacích programů) a ŠVP (školních vzdělávacích programů). Obecně se jedná o dobrou myšlenku, která se ale zvrhla v byrokratický terorismus. Již nejde o obsah, ale velice často pouze o formu - aby příslušný písemný dokument byl předpisově strukturován, používal se správný vid (činný či trpný) a podobné nesmyly. Učitelé, místo aby se připravovali na výuku a dobře a rádi učili, zpracovávají stohy nesmyslných textů, tabulek a všeho možného (spíše nemožného) s vědomím, že to stejně nebudou používat.

Dalším traumatem středního školství je tzv. státní maturita. Po deseti letech „práce“ a stamilionech vynaložených (spíše se mi ale chce říci vyhozených) finančních prostředků tu máme byrokratickou obludu, která děsí žáky středních škol, jejich učitele i vedení škol, a se kterou si neví rady ani naše slavné ministerstvo školství. Opět byla na začátku dobrá myšlenka, která se jaksi zvrtla. Úplně nejlepší by bylo na čas (2-3 roky) myšlenku jednotné státní maturity opustit a vrátit se k ní v okamžiku, kdy někteří z nás dostanou rozum a druzí vystřízliví. Standardizovaný výstup ze střední školy je dobrá věc (ostatně by slušela též základním školám, kde také nemáme srovnání), ale v situaci, kdy řada vysokých škol nebere absolutně zřetel na výsledky předchozího studia jimi přijímaných studentů to ztrácí jaksi význam. Úplně v tichosti, bez mediálního a politického zájmu a s minimálními náklady byly postupně a na principu dobrovolnosti zavedeny tzv. jednotné učňovské zkoušky dle příslušných oborů vzdělávání. Proč by nemohly jít maturity obdobnou cestou? A proč by v tomto procesu neměly dominantnější roli hrát zřizovatelé středních škol – kraje?

No, a ani vysoké školy si na tom nestojí zrovna nejlépe. Jak jinak je také hodnotit, když na jedné z nejmenovaných veřejných VŠ se zdá, že bylo možné si vzdělání zaopatřit zcela jinými cestami než usilovným a poctivým studiem. Vysokoškolský zákon je již dosti přežilou právní normou, která by taktéž zasloužila nahradit. Škoda, že došlo ke zbrzdění prací na reformě terciárního vzdělávání, kterou připravoval tým pod vedením prof. Petra Matějů. Ne se všemi zvažovanými opatřeními bych souhlasil, ale řada z nich byla velice rozumná a potřebná. Je nutné změnit vztah mezi vedeními škol a fakult a jejich akademickými senáty (nemůže existovat prakticky neomezená pravomoc nevyvážená náležitou mírou zodpovědnosti), musí dojít ke zprůhlednění a předvídatelnosti v akreditačních řízeních apod.

Tím obecným problémem našeho školství je ale určitá devalvace vzdělávání. Jednak jsme přílišným zdůrazňováním nadřazenosti všeobecného vzdělání téměř zabili odborné vzdělávání, a to jak na úrovni učebních - řemeslných, tak i studijních oborů. Vysokou převahou nabídky nad poptávkou a pro nás Čechy typickou snahou „dohnat a předehnat“ jsme všem žákům opouštějícím základní školy a jejich rodičům vnukli vizi, že co Čech, to absolvent vysoké školy (v nouzi alespoň maturant). A to je hrubá koncepční chyba. Jednak řada žáků a posléze studentů na to lidově řečeno „nemá“ (samozřejmě tím není míněna finanční stránka jakéhokoli studia). A na druhé straně na to nemá ani naše republika (teď už tím je ale míněna finanční stránka studia, garantovaného a financovaného státem). Vše pak vede k tomu, že trvale snižujeme pomyslnou laťku vzdělání.

Termín „školné“ se postupem času silně pejoratizoval. Nemůžeme ale donekonečna žít v iluzi, že je vše zadarmo. Anebo můžeme, ale musíme se v tom případě smířit s trvale vysokými (či spíše s trvale rostoucími daněmi). Což se asi nikomu z nás moc nezamlouvá. Nejprve bychom ale měli najít shodu při stanovení určitých standardů. Teprve když stanovíme tyto standardy, jejichž dosažení při splnění určitých jasně daných podmínek by bylo spojeno s plnou finanční saturací ze strany státu, můžeme při jejich překročení přistoupit k jasně stanovené a konkrétně vyčíslené spoluúčasti. A to se týká jak školství, tak např. i zdravotnictví, ale i celé řady dalších oblastí.

Na pondělí 5. října 2009 byla svolána mimořádná schůze Senátu Parlamentu ČR. Důvodem bylo projednání zákonů, které by měly umožnit příznivější vývoj veřejných financí v roce 2010 a snížit tak deficit státního rozpočtu. Nejprve musel ale Senát odsouhlasit, že jednacím dnem bude i toto konkrétní pondělí, protože jednacími dny horní komory Parlamentu jsou pouze úterky až pátky (pondělky jsou vyhrazeny na aktivity a činnost senátorů v jejich senátních obvodech).

Na programu jednání byl nejprve návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2010. Po čtyřhodinové diskuzi tuto původně vládní novelu značně deformovanou pozměňovacími návrhy poslanecké sněmovny schválil.

V případě druhého tisku – novely zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce (zkrácený název) došla Senátu již trpělivost a poslanecký návrh vrátil zpět s pozměňovacím návrhem. Ostatně o „kvalitě“ práce poslanců a jejich „lidové tvořivosti“ svědčí i výrok předsedajícího schůze PS PČR: „osvědčíme Senát Parlamentu ČR jako komoru, která pravděpodobně ten souběh respektive nesouběh dvou norem napraví“ (těmito normami byla míněny oba tisky projednávané na této mimořádné schůzi Senátu).

Ve dnech 29. září až 2. října 2009 navštívila delegace Výboru pro záležitosti EU Senátu Parlamentu ČR Maltu. Členové delegace jednali postupně s ministrem vnitra a spravedlnosti, s ministrem zahraničních věcí a vicepremiérem, s předsedou vlády, s předsedou Parlamentu a v závěru této návštěvy byli přijati i prezidentem republiky.

Malta má celou řadu specifik – nedostatek vodních zdrojů (naprostá většina užitkové i pitné vody se získává odsolováním mořské vody), nedostatek energie (na ostrově je pouze 1 elektrárna v níž se elektrická energie vyrábí pomocí dieselagregátů) a vysokou migraci především ze severní Afriky (z původně tranzitní země se i Malta podobně jako ČR stává zemí cílovou, což vzhledem k vysoké hustotě osídlení cca 1.200 obyvatel /km2 a omezenosti zdrojů působí veliké obtíže).

Malta má ale i velice zajímavou historii předcházející vznik pyramid a skalních chrámů v Egyptě, zajímal se o ní i Erich von Daniken díky doposud nevysvětleným úkazům na útesech Dingli, je cílem filmařů z celého světa a v neposlední řadě i turistů z celého světa, včetně českých turistů.

Hlavními tématy všech těchto jednání byly otázky migrace a postoje ČR k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Česká delegace ujistila všechny své partnery o připravenosti a ochotě podílet se na řešení otázek migrace v rámci celé EU na základě absorpčních kapacit jednotlivých zemí. Ostatně ČR má své vlastní zkušenosti s migračními tlaky z východu. Taktéž v oblasti energetiky má ČR co nabídnout a je i v jejím zájmu spolupracovat na společné evropské energetické soběstačnosti a bezpečnosti. V otázce Lisabonské smlouvy byl ze strany členů české delegace uplatněn diferencovaný přístup, protože jejími členy byli příznivci i skeptiční oponenti tohoto dalšího kroku evropské integrace.

Ve středu 23. září 2009 se po řádném jednání Výboru pro záležitosti EU Senátu Parlamentu ČR uskutečnilo setkání jeho členů s poslanci Evropského parlamentu zvolenými letos za ČR. Z celkem 22 českých poslanců EP se tohoto setkání zúčastnila přesně polovina, přítomni byli též zástupci Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu a Výboru pro Evropskou unii Poslanecké sněmovny.

Cílem této první společné schůzky na půdě Senátu byla včetně osobního setkání a vzájemného poznání také budoucí spolupráce na celoevropských tématech. Podrobněji byla rozebrána problematika evropského finančního dohledu a regulace bankovního a ekonomického trhu, tzv. Stockholmský program a podpora jednotné azylové politiky. Europoslanci podali informaci o aktuálních tématech a situaci v Evropském parlamentu. Všichni zúčastnění se shodli na užitečnosti a potřebě takovýchto pravidelných setkávání.

Ve dnech 13. až 15. září 2009 se v Liptovském Mikuláši sešli zástupci výborů pro evropské záležitosti Senátu České republiky, Národního shromáždění Maďarska, Sejmu a Senátu Polska a Národní rady Slovenska. Všechny tyto středoevropské země tvoří uskupení tzv. „Visegrádské čtyřky“ (V4) a výbory pro evropské záležitosti jejich zákonodárných orgánů se schází dvakrát ročně – pokaždé v jiné zemi.

Minulé jednání se uskutečnilo v Polsku v dubnu 2009, toto (již desáté) proběhlo na Slovensku, v únoru příštího roku bude na řadě Maďarsko a na podzim 2010 se jednání uskuteční opět v České republice.

Na programu jednání byly problematika klimatických změn, příprava národních rozpočtů pro rok 2010 v kontextu s hospodářskou krizí, reforma společné zemědělské politiky EU s důrazem na produkci a odbyt mléka, společná energetická politika a východní partnerství. Zatímco první témata byla spíše určitou rekapitulací předchozího jednání ve Varšavě, otázce tzv. „Východního partnerství“ byla věnována podstatně větší pozornost. Jedná se o vztahy EU a V4 k Ukrajině, Bělorusku. Moldávii, Ázerbájdžánu, Arménii a Gruzii. Zástupci těchto zemí by se měli zúčastnit již následujícího jednání výborů pro evropské záležitosti V4.

Ústavní soud projedná zákon o zkrácení volebního období veřejně 10. září. Rozhodlo o tom plénum soudu na dopoledním zasedání. Zároveň požádalo účastníky řízení o co nejrychlejší dodání jejich vyjádření ke stížnosti poslance Miloše Melčáka.

Po dopoledním jednání předstoupila před novináře soudkyně Ivana Janů. "Řešili jsme další kroky. Každý účastník řízení se nyní musí vyjádřit," uvedla. Takový postup Ústavního soudu je podle ní standardní. Dodala ale, že se soud bude snažit jednat rychle. "Stejně jako když se projednávala neplatnost voleb v Brně," sdělila.

Všichni účastníci řízení, tedy prezident Václav Klaus, Poslanecká sněmovna, Senát a poslanec Miloš Melčák, mají na vyjádření ze zákona lhůtu 30 dnů. "Zda ji využijí, nebo vyslyší naléhavost situace, to opravdu nevím," řekl Janů. A rychle budou jednat i soudci, slíbila. "Uvědomujeme si, že jde o hodiny," dodala.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se stejně jako jeho kolegové k celé věci nechce vyjadřovat. Řekl ale, že soudci stanovili termín jednání na příští čtvrtek 10. září. "A možná bude v ten den rozhodnuto," odpověděl na dotaz, jak dlouho se může jednání táhnout. Nyní soud doručuje žádost všem účastníkům řízení.

Ústavní stížnost podal nezařazený poslanec Miloš Melčák (dříve ČSSD) kvůli údajně neústavnímu zkrácení volebního období Sněmovny. Soudci včera rozhodli, že se záležitostí budou nadále zabývat, čímž způsobili mezi politiky paniku.

Prezident Václav Klaus kvůli tomu na dnešek svolal schůzku s předsedy parlamentních stran a komor. Na Hradě se politici dohodli, že sestaví expertní skupinu, která připraví potřebnou změnu ústavy

Organizační výbor Sněmovny navrhl zařadit na nadcházející schůzi jen 28 bodů. Poslanci by se tak zabývali pouze zákony vrácenými prezidentem republiky a Senátem a volili by členy mediálních rad. Ostatní návrhy zákonů definitivně skončí, pokud je na program nezařadí jednotliví poslanci.foto: Michal Sváček, MF DNES

Na schválení přitom čeká přes 140 zákonů. Jen v prvním čtení čeká asi čtyřicítka z nich. Pokud je nikdo na program schůze nanavrhne zařadit a nezíská pro to potřebnou většinu, poslanci se jimi už nebudou zabývat. Takové návrhy zákonů pak ve Sněmovně definitivně skončí. Bude se to zřejmě týkat například novel vztahujících se ke státním maturitám nebo náhubkovému zákonu.

"Organizační výbor doporučí Poslanecké sněmovně, aby se na schůzi zabývala pouze zákony vrácenými prezidentem, zamítnutými Senátem, volbou rad a interpelacemi," řekl iDNES.cz místopředseda Sněmovny Jan Kasal z KDU-ČSL. "Vše ostatní ať si poslanci nebo vláda navrhnou sami," doplnil.

Poslanci by se měli podle návrhu výboru, ve kterém zasedá kompletní vedení Sněmovny, zabývat například takzvaným šrotovným, které vetoval prezident, nebo rušením regulačních poplatků ve zdravotnictví.

Kromě volbou rady ČT a Českého rozhlasu se Sněmovna bude věnovat i volbě do Nejvyššího kontrolního úřadu.

Ústavní stížnost proti Lisabonské smlouvě se odkládá. Senátoři nejprve chtějí u soudu napadnout způsob schválení vázaného mandátu, podle kterého lze převádět vládní kompetence na EU jen se souhlasem parlamentu. Senátorům ale vadí, že novela neprošla ústavní většinou.foto: iDNES.tv

"Nedávno schválená úprava jednacích řádů, která umožňuje zavazovat vládu k určitému postupu při jednání v Evropské radě nebo v Radě EU, je nedostatečná. Senátoři se domnívají, že je neústavní, aby parlament vyslovoval souhlas s dalším přenosem pravomocí na EU jinou než ústavní většinou," stojí ve zprávě podepsané Jiřím Oberfalzerem z ODS.

Spolu s kolegy Oberfalzer tvrdí, že souhlas má povahu mezinárodní smlouvy. A takové dle ústavy musí projít parlamentem ústavní - tedy třípětinovou - většinou. To znamená hlasy 120 poslanců a 49 senátorů.

Senátoři také chtějí, aby ústavní soud vymezil "minimum pravomocí, jejichž zachování činí z České republiky ještě svrchovaný stát". Chtějí také, aby soud pozastavil proces ratifikace Lisabonské smlouvy, dokud nebude Česko mít novou legislativu, která umožní "kontrolu souladu jednotlivých kroků orgánů EU s českou ústavou".

Senátoři nadále připravují žádost o ústavní přezkum Lisabonské smlouvy. Podle Oberfalzera jsou přípravy "v závěrečné fázi".

Bude zahájena ve středu 22. července v 9 hodin. Program schůze najdete zde.

Středa 6. května 2009, 16:08 – Praha
Senátoři ve středu po mnohahodinovém projednávání schválili Lisabonskou smlouvu. Pro hlasovalo 54 senátorů ze 79 přítomných. Dokument, který má reformovat současnou podobu Evropské unie, nyní dostane k podpisu prezident Václav Klaus.